.: Artie :.

Pracovní a nedokončená verze bez korektur:

Tentokrát vyrážíme rakouský Hochshwab. V plánu máme třídenní trek v horách a 4. den si chceme dát jednu feratu. Už jsme na cestě když si uvědomuji, že jsem si doma zapomněl lezecký batoh s feratovými věcmi :-( Tentokrát mám černého Petra já ... :-) Vzhledem k tomu, že jsem do té feraty zapálen hlavně já a ostatní to spíš berou jako nutné zlo, tak to ani nikomu nevadí. Budeme mít tedy o jeden den navíc na trek ... Tentokrát jedeme přes Brno, kde nabíráme Majku a dále pokračujeme přes Mikulov a Vídeň. I přes nepříznivou předpověď počasí je obloha bez mráčku a tak doufáme, že to co nejdéle vydrží. Bohužel v horách už oblačnost je, ale zatím nic hrozného. Něco po deváté hodině přijíždíme do vesničky Seewiesen. Parkujeme u místní restaurace a připravujeme se na cestu. Nejsme žádní rychlíci a tak vyrážíme až v 10:30. Scházíme okolo kostela do dolní části vesníce, až přicházíme k hlavní silnici. Krátce jdeme po ní, až přicházíme k místu, kde na silnici vyúsťuje turistická cesta. Dle turistického ukazatele to máme 1 hodinu na Hackentorl. Ještě nakukujeme do údolí Seetal, a pak už přecházíme louku a dřevěný mostek přes potok s naprosto průzračnou vodou. Svádí to k osvěžující koupeli, ale využijeme ji spíš až při našem návratu. Za mostem hned vcházíme do lesa a stoupáme vzhůru. Po nějaké době přicházíme na širokou cestu. Můžeme si tedy lehce oddychnou na rovinatějším úseku. Slyšíme kravské zvonce a míjíme skupinu pěkných stavení s výhledem na vápencový hřeben nad námi. Po chvíli už zase stoupáme po lesní pěšině a v 11:50 přicházíme k rozcestí na Hackentorl, kde shazujeme batohy a odpočíváme. Někteří i něco zakusují. Já zatím hlad nemám. Přecpal jsem se dole na parkovišti tak, až se mi z toho málem neudělalo dobře :-) Příště si nemusím brát tolik jídla na cestu :-) Směrem na jihovýchod je odtud vidět vrchol Oisching (1699 m) a ve směru naší cesty vidíme Hochstein (1741 m) a i vápencový hřeben s hlavním vrcholem Gr. Feistringstein - náš dnešní hlavní cíl. Zatím co odpočíváme, míjí nás chlapík s nádherným hafanem a míří si to naším směrem. Za chvíli jdeme za ním. Cesta vede dál lesem, ale prudké stoupání se mění v mírnější, kdy traverzujeme svahy nádherného hřebene nad námi. Počasí nám přeje, takže je to paráda! Potkáváme vracejícího se chlapíka se psem. Otočil se v sedle a vrací se zpět. Radí nám zkratku do sedla a také od něj zjišťujeme aktuální předpověď počasí. Pak se loučíme. Chlapík s hafanem uhánějí zpět dolů a my stoupáme dál. Nejdeme až na Hochstein, ale dle rady chlapíka míříme přímo do sedla Zlacken. Ještě před dosažením sedla shazujeme batohy v závětří - čas oběda. Počasí se bohužel kazí a začíná poprchávat. Sotva dojídám první krajíc a už to raději balíme, oblékáme bundy a jdeme dál. Deštík v za chvíli sice přestává, ale stále poprchává. Až v sedle vidíme, že nad centrální částí pohoří je tmavá oblačnost a na západě bouří... Oblačnost je naštěstí docela vysoko, takže pokračujeme v našem plánu a jdeme směrem na Gr. Feistringstein. V cestě máme sněhové pole. Zkouším ho, ale je to dost zledovatělé a tak ho obcházím a doporučuji ostatním, aby šli za mnou. Jindra má ale svou hlavu, a i když je jeho podrážka bot sešlapaná natolik, že se dá hravě srovnat se suchým obutím vozu F1, tak to zkouší ... Samozřejmě, že padá na zem a naráží si koleno ... ano přesně to jeho citlivé koleno ... :-) No comment - to je celý on. Stoupáme na hřeben a v jednom místě schováváme batohy. Dál půjdeme nelehko, aby jsme byli co nejrychleji zpět - počasí stále nevěstí nic příznivého. V 15:30 přicházíme ke hraně nad sedlem pod Gr. Feistringstein (1836 m). Odtud dál už vede jen ferata. Vidíme její zakončení v sedle, ale jak vede dál už bohužel vidět není. Sice nemáme úvazky, ale do sedla by se asi dalo relativně bezpečně dostat i bez nich. Ale riskovat v tomto počásí nebudeme. Nyní bouří už i na jihu a to už docela blízko a tak se musíme rychle vracet. Stále lehce prší a každou chvílí se může začít blejskat i nad námi... Śkoda, je to moc lákavý vrchol. Chtěl jsem jít až nahoru, ale tentokrát to nejde. Neva, i okolní krajina je moc pěkná. Na severu vidíme svahy protějšího hřebene, po kterém jsem šel před dvěma lety. Vracíme se k batohům a schováni v relativním bezpečí dolíku něco malého jíme a pak se vracíme do sedla Zlacken, odkud stoupáme na Zlacken Kogel (1920 m). Pod ním stojí mála dřevěná chatka Unterstands. Schováváme se před nepřízní počasí uvnitř a konečně mohu něco většího zakousnout ... Pro 4 lidi je tu ale docela těsno. Je už docela dost hodin a je mi jasné, že dnes už nejspíš nestihneme dojít do míst, kde jsem chtěl původně tábořit. Navíc jsme všichni nevyspalí a teď vlastně na toto poměrně malé pohoří máme celé 4 dny, takže není kam spěchat. Nápad zůstat zde přes noc se tedy rychle ujímá. Pršet sice přestává, ale naše rozhodnutí už to nezmění. Vaříme jídlo, když okolo procházejí 4 Češi z Brna. Vracejí se z jednodenního výletu a scházejí do údolí, kde jsou ubytovaní. Jeden z nich se zná s Majkou - svět je malej :-) Je zde příjemně, fouká jen studený vítr. Vaříme čaj a Michal vytahuje plzeňské pivko, které si rozdělujeme. Po jídle kluci uléhají na karimatky před chatkou a usínají. Já se jdu s majkou projít. Vycházíme na nejbližší kopec a pak se rozdělujeme. Jdu mimo cestu dál na západ na výrazný vápencový vrcholek. Fotím krásné okolí a užívám si klidu ... dobrá chvíle pro meditaci. Obloha se vyjasňuje a pomalu přestává foukat i vítr. Později přichází i Majka a pak se vracíme zpět. Potichu stavíme stan, aby jsme neprobudili ty dva spáče :-) Spát jdeme asi v devět hodin.

Ráno vstáváme do krásného dne. Na cestu vyrážíme v 8:30. Asi 30 minut stoupáme do sedla pod vrcholem Kampl (1990 m), kde se nám otevírá parádní výhled na téměř celé pohoří s hlavní dominantou - jižní stěnou nejvyšší hory Hochschwab (2277 m). Jindra samým úžasem padá na zem :-) Pokračujeme dál po zelené planině Mitteralp až přicházíme k její hraně. Zde se nám otevírá pohled i do údolí a je to ještě hezčí pohled, jak před chvílí. Z doliny se ozývájí kravské zvonce a vidíme jak sedlo Folzsattel, tak i chaty Grasserhutte a Herzerhutte, nad nimiž se tyčí Folzstein (1946 m) a Folzkogel (2022 m). V jednom místě se nám otevírá i výhled do údolí Seetal s naší výchozí vesničkou Seewiessen. Klesáme do sedla a až v těcht nižěích partiích si všímáme výrazné jehly - Edelspitzen. Vidíme už i Voisthaller hutte. Za ní se v dálce tyčí Velký Šváb a trochu blíž máme Wetter Kg. (2055 m). Potkáváme první lidi. Mladý rakouský pár a také skupinu Čechů. Jdu před ostatními, takže nejsem přímým svědkem příhody, která se odehrává někde nademnou... Jindra oslovuje jednoho z kolemjdoucích a oba se lámanou angličtinou snaží dorozumnět... Padá i otázka odkud kdo je, ale nějak si nerozumí a tak to lámou dál englisch. Až po dlouhé době se ukazuje, že jsou oba dva z Česka :-) Čekám na ostatní v sedle Folzsattel a pak jdeme dál. Stoupáme do malého sedýlka za nímž je krátký úsek, kde je cesta zajištěna lanem. Je odsud parádní pohled na Voisthaler hutte a zakrátko se nám otevírá pohled i do údolí Dullwitz. V 11:05 přicházíme na chatu. Momentálně je skoro prázdná, ale jinak je plně obsazená. Rakouští vojáci zde mají cvičení. Několik jich vidíme, jak právě nacvičují slanění na skalce asi 200 metrů nad chatou. Dáváme si pivko (Puntigamer za 2,9 EUR) a polévku (vývar z houbovými knedlíčky za 1,9 EUR). Vojáci se ve skupinách vracejí na chatu, asi také na oběd. Ve 12:00 pokračujeme dál. Přicházíme k prameni s vodou, ale z hadice bohužel nic neteče. Ta funguje asi jen jako přepad ze zásobníku pro chatu. Hadice pro chatu je položena níž a je skrytá ještě pod sněhem. Naštěstí pro nás je tato hadice poškozená a unikající voda vytvořila ve sněhovém poli jeskyňku, a tak se můžeme dostat až k poškozenému místu k tryskající vodě. Komu se tam chce vlézt? Ženy a velitel jsou prý nedotknutelní, takže se kluci dobrovolně v nabírání vody střídají. Jsou chudáci docela mokří ... Na chatě bychom vodu také určitě dostali, ale jednak si ji prý nechávají zaplatit a vracet se nám také nechce. Zatím co doplňujeme naše láhve, procházejí okolo dva starší Rakušané. Jdou na prý Schiestl Haus. Vodu tedy máme a můžeme pokračovat dál. Po nějakých 100 metrech, se ale musím zastavit a smíchy se skoro popadám za břicho. Ze skály přede mnou pryští pramen vody :-) Čekám na ostatní a s dostatečným odstupem čekám na jejich reakci ... Kameny po mě naštěstí nelétají :-) Pokračujeme dál dolinou ObereDulwitz a potkáváme oba starší chlapíky, jak se vrací zpět na Voisthaler hutte. Prý se kazí počasí a tak se raději otočili. Varují nás a vypadá to, že o nás mají obavy ... To, že chceme jít nahoru zajištěným žlebem, jim raději ani neříkám ... Počasí se opravdu kazí a odpoledne určitě něco přijde. Objevuje se tmavý mrak a co je skryto za hřebenem nevím ..., ale myslím si, že na Schiestl Haus by došli úplně v pohodě. U rozcestí ve výšce 1750 metrů čekáme na opozdivšího se Jindru a rozhodujeme se kudy dál. Chceme jít nahoru po Das G'hackte - zajištěném žlebu. Někdo tomu říká ferata, ale ta odpovídá úplně nejnižšímu stupňi obtížnosti. Za bouřky tam samozřejmě nepolezeme, ale myslím, že to zvládnem ještě zavčas ... Přichází Jindra naočkovaný od těch staříků a prý na feratu rozhodně chodit nemáme ... No tak když už nejsme všichni zajedno, tak raději volíme bezpečnější variantu a nastupujeme do jižního svahu na Graf Meran Steig. Stoupáme a sledujeme jižní stěnu Hochschwabu. Na jednom místě zastavujeme a děláme skupinovou fotku. Později přecházíme sněhové pole a potkáváme kamzíka, který se jen kousek od nás chladí na sněhu. Kousek před rozcestím se zastavujeme na svačinu. Někde v dálce ale začíná bouřit. Aš neradi, tak bereme raději opět batohy na záda a pokračujeme dál. Vzápětí se ale ukazuje, že to byl planý poplach. Nad hlavami nám přelétá větroň a v 14:45 přicházíme k Schiestlhutte ve výšce 2153 m. Nejprve nakukujeme do severního údolí s řekou Salzou prohlížíme si i další kopce na obzoru. Spíš jen odhadujeme, který z nich je Hochkar - místo, kam jezdíme v zimě lyžovat. Fouká zde silný vítr a tak jsme rádi, že se před ním můžeme schovat na chatě. Do restaurace se nesmí brát batohy, což nevědomky ignoruji :-) Pohledy lidí uvnitř mě nijak neznervózňují a tak reaguji až na Jindrovo upozornění :-) Ceny tu jsou poměrně vysoké, takže tentokrát to u mě bude pouze malé pivko (i tak to stálo přes kilo). To Michal je odvážnější a dává si výtečnou gulášovou polévku. Přes prosklenou stěnu si prohlížíme blízký vrchol Hochschwab a listujeme v literatuře, která je zde k nahlédnutí. Nejvíce mě zaujaly dvě knihy - první s fotografiemi z jednoho skialpového přechodu Hochschwabu a ta druhá, ještě hezčí, zabívající se historií tohoto pohoří doplněná o množství historických fotografií. Na chatu přichází český pár. Usedají ke stolu vedle nás a tak vzápětí rozjíždíme komunikaci. Pavel a Markéta jsou z Českých Budějovic. Ukazuje se, že jsou už zabydleni v bivaku Fleischer - plechovém bivaku, kde chceme nocovat i my. Vzhledem k tomu, že se tam vejdou jen 4 lidi ... :-) No to se ještě uvidí, kdo v něm vlastně bude spát ... :-) V 16:00 vyrážíme na nejvyšší vrchol. Krátce scházíme do dolinky pod chatu a následně už stoupáme vzhůru. Po 30ti minutách stojíme u vrcholového kříže. Všichni máme radost, ale tu největší má Michal. Objímá kříž, radostí křičí a raduje se z dosažení svého prvního velkého vrcholu. Jindra nezůstává o moc pozadu a ukazuje nám, že to jde ještě výš ... a leze na samotný kříž :-) Fotíme okolní krajinu, ktará se pomalu zahaluje do mraků, fotíme se společně a pak už rychle scházíme dolů. Počasí se kazí a my se chceme včas dostat do bezpečí bivaku. Zvrchu vidíme Pavla s Markétou, jak se vracejí do bivaku po cestě traverzující úbočí hory. Je 17:05 když tam přicházíme i my. Blíží se bouřka a už poprchává ... Hned začínám hledat vhodné místo pro stan a stavíme ho. Blesky už práskají kolem nás a tak to v půlce vzdáváme a rychle se všichni přesouváme do bezpečí bivaku. Všech 6 se nás sem docela pohodlně vejde. Kecáme a vaříme jídlo. Vypadá to, že máme s Pavlem společné zájmy - také leze a nedávno si pořídil skialpy... Po nějaké době bouřka ustává a počasí se zlepšuje. Nyní se můžeme v klidu porozhlédnout po okolní krajině, postavit v klidu stany a udělat si pohodový večer. Naši noví přátelé také nakonec spí ve stanu, takže bivak je jen naše pojistka pro případ další bouřky. Večer se jsou všichni podívat na západ slunce, jediný já nemám pro tuto romantiku pochopení ... jsem spíš lenoch a jdu spát :-) Jindra se nás snaží ještě ukecat, ať jdeme s ním ráno na vrchol sledovat východ slunce ... Klidně si běž, ale běda ti ... běda ti, jestli mě probudíš ... :-)

Je pět hodin ráno a budí mě šramot a hlasy. To Jindra s Michalem vstávají na východ slunce :-) ... místo toho, aby byl co nejvíce potichu, tak Jindra stále vykládá něco o dalekých výhledech ... já ho roztrhnu! :-) Jejich kroky se vzdalují a Jindrovo povídání zaniká ve větru, takže v klidu zase usinám. Vstáváme po sedmé hodině. Klukům se nechce a vylézají z brlohů, až když jim řádně zatřesu stanem. To Pavel s Markétou už vyrážejí na cestu. Mají stejný směr, ale asi nehrozí, že bychom je dohnali. Je krásný den a vyrážím napřed. Majka mne po chvíli následuje, zatímco kluci ještě balí své věci. Traverzujeme G'hackt Kogel (2214 m) a sledujeme válející se mraky v údolí. Míjíme Zagel Kogel (2255 m) a přicházíme do sedla Rauchtal. Zde nás dohání Michal. Za sedlem sice následuje krátký úsek zajištěný řetězy, ale je tosnadná část. Koulujeme se na sněhovém poli a čekáme na opozdilce Jindru, na kterého následně pálíme salvu sněhových koulí :-) Pokračujeme dál a otevírají se nám výhledy jak do údolí s chatou Bodenbauer, tak i na vzdálenější Eizenerské Alpy. Zatím co svačíme, míjí nás několik samostatných turistů. Jindra už nemá skoro žádnou vodu, což je u něj docela častý jev. My ostatní jsme na tom docela dobře, ale dělit se s ním nemůžeme, protože na něj platí jen ty drsnější metody. Právě vyrážíme na další cestu, když nás dohání trojice Rakušanek a tak pokračujeme dál s nimi. Cesta se před vrcholem Zinken (1926 m) stáčí a klesá do údolí. Až nyní si uvědomuji, že jsem vlastně včera večer vařil z vody, kterou jsem bral z Jindrovi láhve, takže se mu omlouvám a rozdělujeme se s ním o své zásoby :-) Ve 12:15 přicházíme do sedýlka s chatou Hauselalm (1526 m). Zahrádka je plná lidí, ale jdeme raději dovnitř, kde je stín a chládek. Pivo mají jen láhvové, ale v tom poledním horku bodne. Opět listuji v místní knihovně a prohlížíme velkou mapu okolí. Dá se jít ještě dál asi hodinu po hřebeni na chatu Sonnehutte, ale my raději volíme přímý sestup do údolí. Ještě doplňujeme zásoby vody z pramene před chatou a ve 13:30 začínáme scházet přímou cestou dolů. Prohlížíme si členité stěny Hochsteinu a pak už vcházíme do lesa. Zastavujeme se pouze na svačinu a v 15:00 přicházíme k parkovišti Bodenbauer. Zaplouváme na zahrádku místní restaurace a objednáváme si jídlo - výborné noky se špenátem a pivko. Je zde příjemně, ale musíme dál, takže v 17:00 zvedáme kotvy. Kousek se vracíme stejnou cestou, ale pak odbočujeme vpravo a zatím po rovině míříme směr údolí Trawiestal. Přicházíme pod skalní stěny Hundswand. Všímáme si lesknoucích se nýtů a také opuštěně visícího lana v převisu - asi zde má někdo rozdělaný nějaký projekt. Následně stoupáme lesem, až přicházíme na nádhernou louku. Je zde pramen s vodou, několik míst pro postavení stanu a výhled na Gr. Festlbeilstein (1847 mnm). Je sice ještě brzo, ale podobného místo už dnes nebude, tak se zde rozhodujeme zůstat. Ulehám na karimatku do trávy a odpočívám. Ostatní tráví čas tak nějak podobně. Občas okolo nás projde najaký ten turista ... Později vaříme večeři. Jindra má chuť experimentovat a míchá fazole v rajčatové omáčce s bramborovou kaší :-) Prý je to docela dobré a dává mi ochutnat výsledek ... chutná to jak jablečná přesnídávka :-) Tak se nám alespoň potvrzuje skutečnost, že všechny levné rajčatové omáčky a kečupy se vyrábějí z jablek. Následně stavíme stany. Kluci staví o něco níž a je opravdu zábavné je při této činnosti sledovat - Pat a Mat :-) Už je tma, když přichází mladá Slovinka, která zde chce také nocovat. Říká, že máme postaven stan přímo na jejím oblíbeném místě, ale to nevadí, lehne si prý vedle. Následně sledujeme, jak sbírá kamínky po okolí a vytváří z nich srdce na travnaté cestě. Prý je to její znamení. Jen si povzdychuje, že je škoda, že ho hned druhý den turisté rozkopou... Dívka sem chodí pravidelně a zdejší hory zná velmi podrobně. Ma to tu ráda a říká, že právě na tomto místě je velmi pozitivní energie. V dálce začíná bouřit, z čehož nemá radost, protože nemá stan. Pršet bude, to je nyní již jisté a tak jí nabízíme místo v našich stanech. I když navrhujeme různé varianty, tak dívka odmítá. Prý to zvládne venku a pokud by pršelo opravdu hodně, tak teprve pak by přišla k nám. Jindra neskrývaně závidí, že budu spát se dvěma dívkami. Vypadá to, že z toho snad ani nebude spát :-) Tak dobrou noc.

V noci opravdu pršelo. Ráno pak jen slyšíme odvedle šustění a když lezeme ze stanu, tak dívka už je pryč. Jen Jindra už nedočkavě obchází okolo a zjišťuje, jak to vlastně bylo :-) Něco před 9:00 vyrážíme. Obloha je zatažena. Stoupáme dál a zhruba po 30ti minutách vystupujeme z lesa a ocitáme se v údolí sevřeném horskými štíty. Procházíme kosodřevinou dál do údolí a začínáme pridce stoupat vzhůru. Všímáme si páru kamzíků... Obloha se pomalu začíná protrhávat ... to už nad sebou rozeznávám žleb Das G´hackte se zabezpečenou cestou a přicházíme k prameni G´hacktbrunn. S Majkou svačíme a čekáme na kluky, kteří se opozdili. Postupně sem přicházejí i jiní turisté. Jsme asi jediní, kteří u nedalekého rozcestí s křížem odbočují vpravo. Podcházíme jižní stěnu Hochschwabu a mimojiné rozeznáváme místo s plechovým bivakem. Později se snažím odhadnout cestu, kudy ve stěně vede lezecká cesta Lufthammer, ale bez papírů mohu opravdu jen odhadovat :-) Jdeme dál, traverzujeme v prudkém sněhovém poli a za zatáčkou se nám naskýtá výhled na údolí ObereDullwitz a okolní štíty. Zde to již známe. Scházíme v serpentýnách k rozcestí, kde jsme se 2 dny zpět rozhodovali, zda jít nahoru zajištěnou cestou. Jindra se zde chce ještě zdržet a my ostatní už pelášíme směrem k Voisthaler hutte. Pramen s vodou je vyschlý (tentokrát nic neteče), ale tentokrát nám to příliš nevadí - chata už je blízko a tam mají pivo. Nejen pivo, ale dááme si opět výbornou polévku. Ve 13:30 pokračujeme dál nejkratší cestou směr Seewiesen. Scházíme do doliny UntereDullwitz a svačíme v sedýlku u kříže - pomníčku. Později opět potkáváme také našeho známého z prvního dne. Tentokrát má sebou nejen hafana, ale i přítelkyni. Míjíme Florihutte a klesáme níž do údolí Seetal. Následuje dlouhý a nezáživný úsek po silnici. Zajímavé, ale pro nás je setkání s jelenem. Ten vyplašen jinými turisty, vybíhá proti nám z lesa a spatřiv nás, uhýbá na louku a za hlasitého nadávání peláší pryč. Krásný kus ... Na začátku vesnice čekáme na opozdilce a uvědomujeme si, že se vlastně můžeme vykoupat v místě, kde jsme začínali náš trek. Jdeme k mostíku a v potoce provádíme něco jako higienu (voda je strašně ledová). Vracíme se k autu, kde se převlékáme a před odjezdem jdeme do restaurace, kde si objednáváme Vídeňský řízek s bramborovým salátem. Pak už sedáme do auta a jedeme domů.