Sierra Nevada 2005 - .: Artie :.

Ve středu 24.8. v 18:00 jedeme autobusem z Granady do Lanjarónu. Po nástupu do autobusu všichni okamžitě usínáme a pak se postupně budíme a ani nevíme kde jsme a zda jsme to již nepřejeli :-) Dlouhou chvíli v autobuse krátíme popíjením krabicové sangrie. Před osmou hodinou přijíždíme do Lanjarónu. Čekali jsme malou vesničku a jedná se o městečko s množstvím turistů. Zbavujeme se všech nepotřebných věcí a jdeme na konec městečka. Za benzinovou pumpou a mostem uhýbáme vlevo. Cesta zde je, ale raději se zeptáme, zda jdeme dobře. Chlapík s kloboukem nám říká, že tato cesta to určitě není. To je divné, podle mapy a průvodce to musí být ono. Prý se máme vrátit do vesnice a tam prý bude cesta. Určitě má na mysli cestu pro auta. Tu my ale nechceme. Zkoušíme tedy tuto a jdeme dál. Ochutnáváme plody fíkovníku. Jsou ještě nezralé, ale vnitřek je už i tak docela sladký. Za zatáčkou ale přicházíme k vysoké bráně s nápisem, že se jedná o soukromý pozemek. Tudy cesta opravde nevede. Vracíme se a přemýšlíme, jak vyřešit první komlikaci, když si najednou kluci všímají malinké pěšiny, stoupající vzhůru do stráně, s malou červenou značkou na zemi. Výborně! To je ona! S radostí se pouštíme do kopce. Úsměv nám ale brzo z tváří mizí. Kopec je docela prudký. Lanjarón leží ve výšce 600 m nad mořem. Čeká nás tedy téměř 3000 m stoupání. Pěšina vede podél porostů opuncií, aloe a různých bodláků. Občas je zde i nějaký ten strom. Vše je hodně suché. Jdeme asi hodinu. Slunce se ale už pomalu schovává za obzor a tak začínáme hledat místo k přespání. Nacházíme pár míst, ale budeme muset spát odděleně. Krtek s Ivošem mají plácek pro dva, já místo pro jednoho a Bohumil se prý vyspí na cestě. Jdu se ještě podívat dál a přicházím na širokou cestu pro auta, odkud na kluky vidím pěkně z výšky. Zároveň vidím i plácek bez porostu, který vypadá nadějně. Jdu se podívat blíž a je to jasné. Vejde se sem i Bohumil. Vybalujeme spaní a zveme kluky na večerní pokec k nám. Dopíjíme zbytek sangrie a sledujeme noční oblohu - hvězdy se pomalu rozsvěcejí.

Ráno snídám balíček BeBe sušenek. Bohumil si dává už asi desátou svačinu, kterou si veze z domu (on v tom batohu má asi jen samé svačiny :-)). Po sbalení batohů pak pokračujeme vzhůru do kopce. Před sluncem nás naštěstí chrání svah, takže jdeme převážně ve stínu. Ráz krajiny se moc nemění. Je zde hodně uschlých stromů, pokroucených tvarů. Občas procházíme okolo hospodářských stavení. Jedná se o malé, kamenné přístřešky. Některé jsou obydlené, z jiných zůstaly jen ruiny. Přicházíme k vodě. Jedná se o vydatný potok, v kterém se dostatečně občerstvujeme, provádíme záhladní hygienu a částečně doplňujeme zásoby vody. Je tu i cedule, podle které jsme na hranici národního parku. Pokračujeme dál a já dostávám hlad. Vzpomínám si na reklamu, která říká: "Cereálie BeBe vám dodají energii na celé dopoledne." V tomto případě to rozhodně neplatí :-). Naštěstí to netrvá dlouho a přicházíme k pěknému vodopádu, u kterého dáváme pauzu. Opět se osvěžujeme a fotíme se pod vodopádem. Posilňuju se kusem salámu - to je jiná porce energie :-) Je to krásné místo pro siestu, ale na tu je ještě docela brzo. Překračujeme mostek přes říčku Lanjarón a jdeme dál. Jdeme lesem s vysokými borovicemi - piniemi. Na zemi leží množství velkých šišek. Nejraději bych si některou z nich vzal domů, ale kdo by se s ní tahal. Dosud je stezka úsporně, ale rozumně značená. U domku Cassa Forestal de Tello však značení schází. Pokračujeme po jediné cestě, která zde je, ale ta svým směrem trochu odporuje mapě. Nevadí. Víme, že máme jít na levý hřeben a tato tam také vede. Najednou nacházíme malinkatou, sotva viditelnou značku směr Cerro del Caballo. To je přeně ta stezka, co potřebujeme. Po dalším stoupání přicházíme ve 13:00 na další šírokou cestu pro auta. Ale kudy dál. Pravděpodobně máme jít vlevo, ale jisti si rozhodně nejsme. Jdeme asi 15 minut. Ve svahu pod námi jsou dvě kruhové nádrže na vodu, ale na mapě zakresleny nejsou. Cesta se navíc stáčí úplně jiným směrem, než potřebujeme a tak se vracíme. Pročesáváme les nad cestou, ale je tam jen skála a cesta žádná. Bohumil jde na výzvědy, kam vede cesta v druhém směru. Vrací se informací, že tam jsou dvě obydlená stavení. Zkusíme to tedy tam. Alespoň se zeptáme a snad tam bude i voda. U stavení nás vítají štěkajíci psi. Jdu se s Krtkem zeptat chlapíka u horního baráčku na cestu. Dorozumíváme se rukama, nohama a i přes mou chabou španělštinu zjišťujeme, že se musíme vrátit ke dvěma nádržím na vodu a za nimi prý nějaká cesta bude. Vodu si u něj nabrat můžeme z gumové hadice, která mu přivádí vodu z lesa. Vracíme se ke klukům, u nichž stojí stařík z dolního stavení, a který jde zrovna se svými ovečkami na pastvu. Podle vzhledu je to otec toho chlapíka, kterého jsme se ptali. Povídá, že taky kdysi přešel hřeben. Znaží se z nás dostat co nejvíc informací - evidentně si chce pokecat. To ale nejde, moc si nerozumíme. Jen doufám, že ho to brzo přestane bavit. Nakonec se přece jen loučíme a stařík odchází za svým stádem. Vaříme hustou polévku s těstovinami a poté trávíme siestu ve stínu. V 16:30 se vracíme k vodním nádržím a za nimi opravdu nacházíme ukazatel na Cerro del Caballo. Je to jen pár metrů od místa, odkud jsme se před třemi hodinami vraceli. Je to k naštvání, ale na druhou stranu máme alespoň doplněné zásoby vody. Stoupáme opět lesem, který je úplně jiný než u nás. Nikde žádný mech, jen sucho. Přicházíme ke skále, ze které je docela pěkný výhled na Cerro del Caballo, první třítisícovku, kam míříme. Vycházíme z lesa a porost se mění na nějaký zvláštní druh traviny. Vypadá jako zelené polštáře - jen si do nich lehnout. To ale není nejlepší nápad. Jedná se o nějaké keříky, které jsou samý pichlavý osten. Přicházíme na další širokou cestu, na které potkáváme skupinu asi osmi Španělů. Vypadají jako celá rodina. Procházíme okolo malinkaté hydrometeologické stanice a poté přicházíme na široký plac, jenž je vlastně parkoviště pro auta, která vyjedou až sem. Jedno takové je zde zaparkované. Španělská rodinka se otáčí a vrací se dolů. Pravděpodobně tu také někde mají auto. Ještě se nás ptají odkud jsme a kam jdeme. Odpovídám, že míříme až do sedla Ragua a ukazuju jim to na mapce. Udiveně koukají a přejí nám hodně štěstí. Pokračujeme po další stezce klikatící se vzhůru a občas si ji zkrátíme vymletým korytem od nějakého vyschlého potoka. Dáváme tatrankovou pauzu a pak pokračujeme dále. V 19:00 přicházíme k Refugio Ventura. Jedná se o zbytky horské chaty. Nemá cenu pokračovat dále, lepší místo k přespání nenajdeme. Uvnitř spát nebudeme, je tam zápach od sazí. Večeříme. Zjišťujeme, že nám ztvrdly veky, které jsme koupili v Granadě. Konzumovat se to ale s trochou úsilí dá. Hlad je velký pán :-). Bohumil s Ivošem si rozestýlají na plošině přímo před chatou. Já s Krtkem pak v závětří za zdí.

Ráno mi je trochu zima (spacák již není, to co býval) a vůbec se mi nechce vstávat. Čekám tedy až do doby dokud se odvedle neozývají hlasy. Vzápětí nás jde Ivoš vzbudit. Ač neradi, tak vstáváme. Po snídaní pak vyrážíme dále. Cesta se ale pomalu ztrácí. Pravděpodobně jsme od chaty nevyšli po té správné. Musíme tedy jít přímo do svahu, snad najdeme lepší. Nějaká tu je, vedle vodního koryta, které je i vyznačeno na mapě. Nyní je prázdné, voda v něm teče jen při jarním tání sněhu. Nějakou dobu jdem podél koryta, ale to se začíná příliš svažovat do údolí a tak opět hledáme nějakou cestu výše. Je tu opět nějaká pěšina, po které pokračujeme dál. Zde již končí veškerá vegetace, kterou střídá hnědo-stříbrno-šedý kámen. V okamžiku kdy se opět ztrácí, jsme již téměř nahoře. Naštěstí celou dobu víme, kam máme jít. Teprve teď pod pod Cerro del Caballem, se napojujeme na tu správnou cestu. Je zde zřícenina nějaké chaty. Zustaly po ní jen zbytky zdí. Obcházíme Cerro del Caballo, jehož název si Krtek nemůže zapamatovat, a kterému říká jednou El Cublo, podruhé El Diablo atd. :-) Přicházíme ke krásné Laguna del Caballo s bivakem. Ukládáme batohy do stínu chaty a vybíháme na naší první třítisícovku. Jsme ve výšce 3.005 m. Nikdo z nás ještě tak vysoko nebyl a tak si vzájemně gratulujeme. Společně s námi je na vrcholu jeden Ital, který jde docela nalehko a ještě dnes schází dolů. Je tu krásný výhled na údolí Lanjarón, Granadu a nejvyšší vrcholy Sierra Nevady - Pico de Veleta a Mulhacén. Mezitím přicházejí další dva turisté, kteří přicházejí z některé vesničky na západě. Při sestupu dolů fotíme skupinu kamzíků. Po návratu k chatě zalézáme dovnitř, vaříme oběd a poté zde trávíme odpolední siestu. Zatímco venku je hrozný pařák, zde je celkem zima. Zprvu je to příjemné, později se ale musíme přiobléci. V 16:00 jdeme dál. Pokračujeme cestou v údolí. Je docela pohodová, občas je zde postaven docela solidní chodník. Kluci si dávají pauzu. Já se cítím dobře a tak pokračuji dál. Stoupám do prudkého kopce, ale naštěstí to netrvá dlouho a jsem nahoře. Pozoruji párek kamzíků, kteří se vyhřívají na velkém kameni nad cestou. Zatím o mě nevědí. Pomalu se k nim přibližuji až na vzdálenost několika metrů. Teprve nyní mě regisrují a samec vstává a začíná na mě prskat. Cesta vede přímo pod nimi a nemám jinou možnost, jak jít dál. Nakonec ustupují kamzíci a odbíhají pryč. Kluci jsou už zde a společně přicházíme k další laguně - Laguna de Bolaňos. Nezdržujeme se ale dlouho. Monotónnost pochodu nám v jednom místě zpestřují řetězy. V údolí pod námi vidíme pěkný bivak, nahoře na vrcholu pak chatu Elorrieta. Tam bychom dnes mohli dojít. Bohumilovi se již moc nechce, ale pod nátlakem nás ostatních mu nic jiného nezbývá. Je to už jen na hodinu pochodu. Skoro si až říkám, zda na něj nejsme až moc drsní. Sbíháme ještě do údolí pro vodu. Jsou tu dva Španělé, kteří se zde také občerstvují. Moc se s nimi nebavíme. Oni si hledí svého a my také. Dále jdeme po cestě klikatící se do kopce k chatě. Zhruba v polovině se míjíme se skupinou Španělů. Pomalu se mi nedostává sil. Zastavuji a vytahuji tatranku. S klukama sledujeme, jak nás Bohumil dohání, nezastavuje se u nás, a ujímá se vedení. Později jako první přichází k chatě. No to bylo dole řečí a jak to zvladnul! Elorrieta dříve asi bývala plnohodnotná turistická chata. Nyní je opuštěná a vypleněná. Je zde několik místností s prastarými postelemi a matracemi. Vše je docela zaprášené. Ubytováváme se tedy v první místnosti, kde je prachu nejméně. Večeříme venku s krásným výhledem na Veletu a Mulhacén. Zapadající slunce barví jejich stěny do žlutočervené barvy. Dále je tu pěkný výhled na Pradollano - nejjižněji položené lyžařské středisko v Evropě, kde se v roce 1996 konalo mistrovství světa ve sjezdovém lyžování. Venku fouká silný vítr a tak zalézáme dovnitř, kde vaříme čaj na zahřátí. Chci poslat nějaké sms, ale nemám signál. Přicházejí dva Španělé. Jsou to ti dva, co jsme potkali v údolí. Chtějí zde také přenocovat, a i když jim děláme místo, rozhodují se spát venku. Občas se jdeme podívat na svítíci Granadu. Čekám až do úplného setmění a pak se ji snažím vyfotit. Bez stativu a bez šance. Je zima a navíc fouká takový vítr, že se klepu jako osika. Jdu raději spát.

Ráno jdeme po jediné cestě, která od chaty vede. Svažuje se ale do údolí a to my nechceme. Vracíme se tedy a jdeme po hřebeni. Cesta zde není značená, až později se objevují kamenné mohylky, které nám pomáhají v orientaci. Je to zde značně skalnaté a obtížné. V jednu chvíli mě padá mapa hluboko mezi kameny a já pro ni musím lézt. Klukům se cesta moc nelíbí. Ubezpečuji je, že pokud to nebude horší, tak to zvládneme. Několikrát se nám stane, že dojdeme po hřebeni na vrchol, na jehož druhé straně je jen strmá skála dolů. Musíme se tedy vracet a nejlepší způsob zřejmě bude hřebínek obejít z pravé strany. Tímto způsobem překonáváme několik bezejmenných třítisícových vrcholů a zbývají nám již jen dva. Chvilku hledáme vhodnou cestu a nacházíme kamenné mohylky po levé straně skály. Jdu první a čekám, že kluci půjdou za mnou. Moc se jim nechce, chtějí najít něco jiného a já si říkám, že se stejně vrátí a půjdou za mnou. Ze začátku to docela jde, později je to již ale horší. Musím si sundat batoh a postupně vždy kousek slézt bez batohu a poté, jednou rukou držící se skály, si druhou rukou batoh přitáhnout. Zbývá mi již jen kousek, ale k další mohylce to vypadá docela nebezpečně. Bejt tu alespoň dva, tak by to bylo v pohodě. Uvažuju, že se vrátím, i když se mi vůbec nechce. Kluci museli najít jinou cestu, nebo se hodně vracet. Najednou se nade mnou ozve volání: "Radkůůů!" Kluci našli lepší cestu a když mě nanašli v sedle, šli mě hledat. Už si mysleli, že jsem někde rozbytej. Ivoš mi pak pomáhá s batohem a po chvilce jsem v sedle i já. Byla to téměř horolezecká vsuvka, která mi ale vzala hodně sil. Zbývá nám již jen obejít poslední skálu a jsme pod Veletou u bivaku Carihuela. Mohli jsme zde nechat batohy, stejně se sem budeme vracet, ale nikoho to nenapadlo. S plnou zátěží tedy stoupáme na Veletu (3.394 m). Na jejím vrcholu je množství lidí. Téměř až sem vede silnice z Granady. Nejprve asfaltová, později hrubá a neudržovaná a pak už jen prašná s kameny. I přesto je tu množství cyklistů, i na silničních kolech. Je to nejvyšší místo v Evropě, kam se dá vyjet na silničním kole. Možná je v tom i trochu symboliky, že na její vrchol vystupuji v den, kdy se dole v Granadě jede úvodní prolog cyklistické Vuelty. Je 13:00 a děláme vrcholové foto a vracíme se dolů k bivaku. Odtud pokračujeme po široké cestě směrem k Mulhacénu. Je hrozné vedro a voda už nám pomalu dochází. Přicházíme k malé laguně. Je to spíš velká kaluž. Pít se z toho nedá, ale alespoň se můžeme trochu opláchnout. Později fotím kluky na jedné skalce nad údolím Lanchár. Na oplátku pak oni fotí mě. Opouštíme širokou cestu/silnici a stoupáme do nevelkého kopce, na jehož vrcholu se nám otevírá pohled na dolinu pod Mulhacénem - Laguna de la Caldera se stejnojmenným bivakem. Nohy nás už bolí, hlavně šlapky. Po krátké pauze sestupujeme do údolí a k bivaku, kde zabíráme místa na palandách a jdeme k laguně. Podle patrných břehů mývá mnohem více vody. Nyní se musíme spokojit s tím co tu je. Doplňujeme vodu, a i když v ní plave nějaké červené maso, tak ji s chutí popíjíme. Vracíme se do bivaku, kde vaříme špagety. Zbývající čas do večera trávíme v bivaku, schovávajíce se před sluncem. Kluci hrají mariáš a já odpočívám. Domlouváme se, že zítra začneme sestupovat do údolí do Trevélezu. Naše chodidla už jsou na tom opravdu špatně a dojít až do Puerto Ragua je nereálné. Trochu mě mrzí, že nevystoupíme na Alcazabu a Picón de Jeréz, ale co se dá dělat. Postupem času přichází více a více lidí. Někteří přijiždějí na kole. Kapacita bivaku je již naplněna a tak mnoho lidí bude spát venku. Bohumil se také rozhoduje spát venku. On na to má spacák, ale co my :-). Někteří lidé už spí, když se vrací parta opilých Španělů obývajících palandy nad námi. Jsou dost hluční a vypráví si vtipy. Všechno se tu jen třese. Někteří lidé to nesou nelibě, ale nic neříkají. My to nejdříve bereme s humorem, ale trvá to docela dlouho. Už si na ten hluk i zvykám a už, už usínám, když se k nim přidává i vedle mě ležící borec a vtipy vypráví i on. V noci jsem toho moc nenaspal.

Ráno vstáváme mezi posledními. Jdeme ještě pro vodu a poté vyrážíme na Mulhacén (3.482 m). Po hodině stoupání přicházíme na vrchol opředený mnoha bájemi o strašlivé sani mulhacénské. Jedná se o nejvyšší vrchol Sierra Navady i celého Pyrenejského poloostrova. Je zde ve skále zabudována kaplička a zbytky nějakých domečků. Společně s námi je zde mladý španělský pár, který také spal v bivaku. Nabízíme slečně naši vodu. Když jí říkáme, že je z laguny, tak se na to moc netváří, ale chutná jí. Ptá se odkud jsme. Zná naše hlavní město, i když asi jen z atlasu. Snažím se zde zprovoznit telefon, ale opět nemám signál. Kluci ano a tak posíláme Milhausovi zprávu o úspěšném dobytí Mulhacénu s přáním dobré chuti k nedělnímu obědu. Vzápětí nám přichází odpověď: "Gratuluji! P.S. K obědu máme řízky" :-) Ničím jiným nás ani snad naštvat nemohl :-) Kluci mu to prý pěkně spočítají :-) Sestupujeme do údolí šesti jezer. Cestu jsme opět hledali složitě a tak jdeme po vlastní trase prudkým suťovištěm. Dvě jezera vidíme pod sebou, ale blížíme se k nim jen pomalu. Konečně jsme dole. Chodidla už opět strašně pálí a poslední metry opět jdeme se sebezapřením. Velká úleva je pak možnost brouzdání v jednom z jezer. Je zde i početná skupina turistů chystající se k pochodu nahoru a my sledujeme kudy půjdou. Samozřejmě jdou úplně jinudy, než jsme přišli my. K obědu vaříme bramborovou kaši s luncheonmeatem. Není zde nikde žádný stín, ale ještě že máme Ivoše. Ten nachází krásný bivak pod skálou se zídkou z naskládaných kamenů. Vejdeme se sem tak tři. Krtek má smůlu :-) Nejdřív hledá něco podobného, ale pak to vzdává a smaží se na slunci :-) Po hodině siesty pokračujeme dále. Sestupujeme podél vodopádu, který tvoří potok vytékající z laguny. Procházíme okolo stáda skotu. Býky raději obcházíme v uctivé vzdálenosti, i když stojí přímo na naší cestě. Později dáváme krátkou pauzu u potoka. Po dalším pochodu přicházíme k rozcestí. Je zde ukazatel, který ukazuje neurčitě mezi tři cesty. Mapa nám toho taky moc neříká. Vybíráme jednu z nich a později samozřejmě zjišťujeme, že jdeme špatně. Už vidíme vesničku Trevélez pod námi, ale naše cesta vede stále po vrstevnici. Scházíme tedy přímo dolů. Několikrát musíme překonávat drátěné ohraničení soukromých pozemků až přicházíme na nějakou cestičku vedoucí dolů do vesnice. Později přicházíme na terasovité zahrady. Rostou zde mimojiné keře s ostružinami a tak mlsáme. Vstupujeme do vyschlého koryta a jdeme jím až k vodojemu nad vesnicí. Je tu krásný plácek ke spaní i s pěkným výhledem na bílou andaluskou vesnici. Z vodojemu je vyvedena roura ven, kudy odtéká nadbytečná voda a tak tu máme i výborný zdroj vody. Okamžitě ulevujeme svým chodidlům a sundáváme pohorky. Na Ivošovi ponožky se okamžitě přilepilo hejno much. Ponožka je jimi doslova oblepená :-). Na řadu přichází večeře. Vaříme gulášovou polévku, v které pak namáčíme naše tvrdé bagety a kupodivu je to i dobré :-) Poté děláme řádnou hygienu. Na řadu přichází i šampón a holící strojek. Dole ve vesnici se už asi rozkřiklo, že tu jsme a tak se na nás občas někdo přijde podívat. Pozdraví, prohlédnou si nás a pak jako že nic zase odcházejí :-). Neštěstí nás nikdo nevyhání. Se západem slunce jdeme spát.

Následující týden strávený v Andalusii popisuje článek Andalusia 2005