10.-12.12. Prodloužený víkend strávený na Malé Fatře. Více informací zde
19.-20.11. - Zahájení zimní sezóny víkendovým lyžováním na ledovci v rakouském Kaprunu. Zimo vítej!
Dne 15.10.2005 se uskuteční závod Highlander. Více informací na www.highlander.cz
Nad ránem přijíždíme do města Bánovce nad Bebravou. Parkujeme nedaleko autobusového nádraží a spěcháme na autobus, který nám jede v 5:30. Těsně před nástupem do busu si uvědomuji, že jsem nechal většinu slovenských peněz v autě! Máme asi 10 vteřin :-) na rozhodnutí, zda jet nebo se vrátit. Jedeme! Uklidňuje mne skutečnost, že máme dostatečnou rezervu v Eurech a představa, že když se ceny již udávají i v Euro, dá se jimi i platit. Jak se zanedlouho ukázalo, hluboce jsem se mýlil. Autobus projíždí obcí Uhrovec a po dvaceti minutách přijíždíme do Uhrovského Podhradie. Je již světlo, ale stále velká zima. Snídáme a studujeme podrobnosti o hradu Uhrovec na informačních cedulích. Poté se vydáváme po zelené značce směrem k hradu. Cesta stoupá krásným lesem vzhůru a pod nohama nám šustí spadané listí - podzim je již tu. Za necelou hodinu jsme u hradu.
Uhrovský hrad byl postaven v 60. letech 13. století. Jeho výstavba se připisuje trenčínskému županovi Bašovi. Do své smrti ho vlastnil i Matúš Čák Trenčiansky. V roce 1389 ho daroval císař Žigmund Ctiborovi ze Ctiboríc, který vystavěl nový palác. Poté často měnil majitele, až ho v roce 1555 získali Zayovci. Nastalo období značného rozšíření hradu, kterému se vyhly i všechna stavovská povstání. V 18. století postupně ztrácel význam a v roce 1848 byl podpálen.
K hradu se váže legenda. Vojenská tažení se hradu dosud vyhýbala. Ovšem jednoho dne přišla hrozná zvěst - k hradu se blíží turecké hordy. Ovdověnou hradní paní čekala těžká zkouška. Posádka se zásobila potravinami a připravovala se na obranu. Zakrátko se Bánovskou dolinou začala valit turecká vojska. V jejich čele stál pyšný paša. Pod hradem na dřevěném mostě přez potok Radiša se vojska zastavila a paša odtud zvolal na hradní posádku, aby se vzdala. V hradní paní se v tom okamžiku objevila obrovská vnitřní síla. Sebrala vojákovi luk a vystřelila. Šíp zasáhl pašu přímo do srdce. Zděšené vojsko v tom spatřilo proroctví a odtáhlo. Hrad byl zachráněn. Starší obyvatelé dodnes povídají, že na dřevěném mostě se o Noci svatojánské po setmění objeví krvavé skvrny tureckého paši, které zmizí až ráno za úsvitu.
Po provizorní lávce vstupujeme dovnitř a přicházíme na hradní nádvoří. Prohlížíme si zbytky hradu, který se pomalu rekonstuuje. Do hlavního paláce se ovšem nedostaneme - vrata jsou uzamčena a otevírá se až za hodinu. Obcházíme hrad z jižní strany a pokračujeme dál po zelené značce. Na několika místech jsou v lese pěkné průhledy na protější skalnatý hřeben Behulová. Očekávaný výhled na hrad se ovšem nedostavuje. Snad později... Za lepším výhledem zkoušíme vylézt na polom na hřebeni. Hrad je stále schovaný, ale zato máme blízko před sebou Rokoš. Mikovi se daří vyfotit kudlanku nebo něco podobného. Již po červené stoupáme na Rokoš a přicházíme na vyhlídku na přehradu u obce Nitrianske Rudno a hřeben Magury. V dálce vidíme i Prievidzu a na jižní straně dýmající komíny ve městě Nováky. Krátce před polednem stojíme na vrcholu Rokoš (1010 m). Zdžujeme se jen krátce a míříme na nedalekou louku s památníkem Ludovíta Štúra a Alexandra Dubčeka, rodáků z nedalekého Uhrovce. Je odsud krásný výhled do okolí. Konečně je vidět hrad Uhrovec a na kopci Jankov vršok pak výrazný památník padlých hrdinů SNP. Vracíme se na Rokoš, kde jsme zanechali batohy a pokračujeme dál. Míjíme zajímavé skalní útvary a přicházíme k jeskyni Čierny kotol. Jedná se o jednu ze sedmnáci evidovaných jeskyní v oblasti Strážovských vrchů. Pěkná jeskyně. Cesta pokračuje opět lesem (převážně bukovým) a na ojedinělém místě se nám naskýtá pohled na Rokoš i Predny Rokoš. Sestupujeme až do sedla Razdelie (685 m) a následně pozvolna stoupáme na kopec Velka Homola (975 m). V tomto úseku je již o poznání více výhledů do okolní krajiny. Přecházíme louku s rozkvetlými krokusy a v 15:45 přicházíme na Čierny vrch (996 m). Při prudkém sestupu na Kšinnianskou polanu se nám poprvé ukazuje výrazný vrchol Vapeč. V sedle pod Čiernym vrchom procházíme okolo vysílače a stoupáme na Suchý vrch (1027,8 m). Večer se již blíží a je pomalu čas poohlédnout se po místě k přenocování. Při přípravě jsem měl velké oči a naplánoval jsem dojít až na Homolku :-) Už dopoledne jsme tušili, že je to nereálné. Stále jdeme dál a stan stavíme v 18:30 u Capárky (924 m). V rychlosti vaříme večeři a před večerním chladem se schováváme do spacáků.
Ráno je sice jasné nebe, ale hrozná zima. Vyrážíme okolo 9:00. Zanedlouho se nám objevuje krásný výhled na Vapeč i nejvyšší vrchol celého pohoří, Strážov. Později potkáváme jednoho človíčka, krátce se s ním bavíme a pak pokračujeme dál střídavě přes porosty vysoké traviny a les. Často hledáme cestu - značení tu není optimální. Ovšem výhledy do krajiny jsou famózní. Sledujeme údolí s obcí Čierna Lehota a Sokolie skaly. Při stoupání na Kremeniště (878 m) se nám naskýtá výhled na Temešskou skalu, Strážov a vzdálený Klak. Ve 13:00 přicházíme k silnici pod vrcholem Homolka. Míjíme památník SNP a míříme k chatě Homolka. Ta je bohužel tento týden zavřená (dovolená). Naštěstí je otevřený bufet u nedaleké sjezdovky. Narážíme ovšem na problém s penězi. Eurem se skutečně ještě platit nedá. A nejen zde, ale na celém Slovensku. Diskutuji s paní za barem, ale neukecávám ji. Uspěšný je až Mik, kterému se daří odchytit šéfa podniku a ten nakonec na platbu v europenězích přistupuje :-) Objednáváme si kapustnicu, guláš a pivko - Šariš. V 14:45 se s vyhřátou hospůdkou loučíme, bereme batohy na záda a jdeme dál po modré. Potkáváme další turisty a naskýtá se nám výhled do údolí Váhu, nad kterým se tyčí výrazná Vršatecká bradla. Blížíme se k vápencovému vrcholu Vapeč. Vystupujeme z lesa a Vapeč leží přímo před námi. Jedná se o bezesporu nejhezčí vrchol celého pohoří. Napojujeme se na červenou značku, kousek dál ve stoupání odkládáme batohy a nahoru jdeme již nalehko. Je 16:30 a jsme nahoře (955 m). Jedná se vlastně o soustavu několika vápencových vrcholů. Pod tím západním je malá jeskyně. Fotíme okolní krajinu - louky a zalesněné kopce. Na jihu si prohlížíme trasu našeho postupu, na západě jsou pak v oparu zahalena Vršatecká bradla. Na severu vidíme Sulovské skály a na západě Strážov, náš zítřejší cíl. Vracíme se k batohům a sestupujeme po červené do obce Kopec. Značka se nám opět ztrácí. Nejprve se dobře orientujeme podle mapy a pokračujeme po vozové cestě. Míjíme jednu značku a pak zase dlouho nic. Že bychom přešli odbočku? Jdeme dál, ale stále nic a tak se rozhodujeme pro nejkratší cestu do vesnice - přímo dolů do do údolí, lesem, křovím, přes potok ... Ve vesničce nám jeden dědeček doplňuje zásoby vody a pak jdeme na námi předem vyhlédnutou louku nad vesnicí. Chceme zde postavit stan, ale chlapík z nedalekých stájí nás varuje. Myslivci zde mají nastražené návnady na divokou ... Ne, že by se nám chtělo, ale musíme se poohlédnout jinde. Stan nakonec stavíme na kraji vesnice, hned vedle oplocené zahrádky.
V noci se ozývá pár výstřelů .. ještě, že jsme daleko. Ráno je ještě větší zima, jak včera. Oblékáme si vše co máme a vyrážíme. Jdeme po silnici po červené značce. Za vesnicí odbočujeme doprava, přecházíme most a stoupáme do kopce. Asi po jednom kilometru značení odbočuje do polomu a opět sestupujeme. Vše co jsme nastoupali, opět scházíme. Vedou to tady opravdu prapodivně ... Překračujeme potok a následuje úsek po úzké asfaltové cestě, lemovaný ostružiním. Míjíme se se dvěma turistkami a vzápětí dvěma turisty. Asi po dvou kilometrech odbočujeme z asfaltky a stoupáme do kopce. Nahoře vycházíme na louku nad Košecké Rovné. Sestupujeme do vesničky a dále pokračujeme po silnici do Zliechova. Jsme hladoví a tak zkoušíme štěstí na salaši. Euro opět neberou a tak místo ovčího sýra obědváme chleba se salámem ze svých tenčících se zásob. Po jídle pokračujeme dál. Přecházíme louku za vesnící a stoupáme lesem. Míjíme dva prameny. První je vyschlý a tak vodu doplňujeme až u druhého. Přicházíme na louku Pod Strážovom. Zde schováváme batohy do lesa a jdeme na vrchol (1213 m). V 14:45 jsme nahoře. Je tu s námi jeden slovenský chlapík. Pochází z Bratislavy a prý má nedaleko chalupu. Pod samotným vrcholem má být Jánošíkova jeskyně. Jdu po pěšině pod vápencový převis, ale nikde ji nevidím. Pár ďour do skály tu je, ale jen malých. Zkouším hledat i níž, ale bezúspěšně. Asi jsem slepej :-) Vracíme se k batohům a cestou ještě fotíme pěknou louku s malofatranským vrcholem Klak v pozadí. Pokračujeme dál směr Čičmany. Klesání je to prudké a v 16:45 přicházíme do této rázovité vísky. Autobus nám již žádný nejede a tak vymýšlíme způsob, jakým se ještě dnes, co nejvíce přiblížit k autu. Nejprve si ale jdeme vísku prohlédnout.
Čičmany jsou vyhlášené srubovými dřevěnicemi s bílou ornamentální výzdobou. Díky této výzdobě, jenž se používá již 200 let, dřevěnice připomínají perníkové chaloupky. Pro Čičmany je charakteristický pestrý kroj. Vyniká bohatou výšivkou a barevností - na bílem podkladu převládají žluté, oranžové a červené barvy. Kroj se nosí při slavnostních a svátečních příležitostech.
Jdeme na večeři do restaurace. Eurem zde platit lze a vrácené Sk použijeme na autobus. Již se šeří a my jdeme na stopa. Přesně řečeno - jdeme po silnici směr Fačkov a stopujeme. Nakonec se na nás štěstí usmívá a staví nám chlapík v Toyotě Avensis a veze nás do Fačkova. Z Fačkova dále pokračujeme autobudem do Prievidze. Ovšem z Prievidze do Bánovců dnes již nic nejede. Nocujeme tedy v parku s výhledem na osvětlený zámek Bojnice.
Ráno vstáváme v 5:00. Začíná pršet a my se přesouváme na autobusové nádraží, odkud nám za chvilku jede autobus. V Bánovcích přesedáme do našeho auta a vracíme se zpět do Česka. To už lije jako z konve a v rádiu hlásí, že na horách sněží ...
Radek
(c) Copyright Radek Tomeš 2000-2011|Developed by Radek Tomeš, artie@email.cz
Durmitor
