Vysoké Tatry 2010 - .: Artie :.

Vyjíždíme ve čtvrtek brzo ráno. Standa nás v 1:30 postupně sbírá po Jihlavě. Na benzince kupujeme dálniční známku a pak již uháníme směr Slovensko. Zvažujeme, zda jet přes Olomouc nebo Uherské Hradiště. Nakonec vyhrává varianta Olomouc. Ovšem jen do okamžiku, kdy si uvědomujeme, že jsme minuli odbočku na dálnici a uháníme směr Kroměříž. Jsme již poměrně daleko, vracet se nemá cenu a tak pokračujeme dál. Stále jsme se nemohli rozhodnout zda pojedeme přes Hradiště nebo Olomouc a nakonec jedeme středem - přes Přerov :-) V Hranicích na Moravě se pak napojujeme na standardní trasu. Za Rožnovem předjíždíme plně naloženou Oktávku s jihlavskou RZ - to budou naši chlapíci (Petr, Adam, Láďa a Marián). Později, již někde u Kralovan je potkáváme znovu a zdravíme se s nimi. Pomalu se blížíme k Tatrám. Nízké Tatry jsou částečně schované v oblačnosti, na rozdíl od těch Vysokých, kde není ani mráček. Počasí tedy zatím vypadá velmi nadějně. Okolo 8:00 přijíždíme ke Štrbskému plesu a odbočujeme na Popradské pleso. Snažíme se dovolat na chatu ... marně. Nezbývá nám nic jiného než jet dál a doufat, že nepotkáme nikoho v protisměru. Dále doufáme, že nebudou potřeba sněhové řetězy, které jsme zapoměli. Standa sice stále neoblomně tvrdí, že potřeba nebudou, ale to se teprve uvidí ... No musíme uznat, že nové pneu drží dobře a bez problémů se dostáváme až k chatě - horskému hotelu Popradské pleso. Celkově ale máme štěstí, že je málo sněhu. Ten není nijak rozbředlý ani měkký, jinak bychom se bez řetězů neobešli. Chlapíci jsou již také zde. Potkáváme se s nimi hned na recepci. Ubytováváme se (4-lůžkový pokoj no. 204) a na válečné poradě rozhodujeme, že dnes vystoupíme do sedla Váha, případně až na Rysy. V rychlosti něco jíme, balíme výstroj a v 10:00 společně vyrážíme. Jediný Petr si bere skialpy, ostatní jdou pešo. Procházíme lesem a v průhledy mezi stromy se nám otevírají první pohledy na Bašty a výrazný Mengusovský Volovec. Za chvilku jsme již v kosodřevině a přicházíme k rozcestí, kde odbočujeme do Žabí doliny. Postupujeme dál a místy se nepříjemně boříme. V některých místech pod námi slyšíme zurčící Žabí potok - zde je to nejhorší. Výše je již sníh pevnější a lépe nese. Zleva obcházíme Wachterku (1958,9 m) a postupně se nám objevuje výrazná stěna - Volia veža (2370,5 m), tzv. "Český Eiger". Všímám si i vzdáleného kamzíka. Procházíme mezi oběma Žabími plesy a odtud máme pěkný výhled na celou dolinku pod Váhou, na Český štít (2500 m) i Vysokou (2547,2 m). Dochází mi energie a tak zastavuji a svačím. Ostatní se posilňují na nedalekém výšvihu, ale tam už bych asi nedošel :-) Nandáváme mačky a pokračujeme po fixních lanech až do dolinky pod Váhou. Adamovi se vyzula mačka a bojuje s jejím nandáním. V dost prudkém svahu to není žádná sranda a Jindra mu úspěšně pomáhá. Následný výstup k chatě pod Rysmi (2250 m) je pro mě utrpení. Projevuje se energetický deficit. Za celou probdělou noc jsem snědl jen tři malé koláčky a kousek chleba na chatě. Před chvílí jsem se sice nacpal, ale žaludek to nechce pobrat. Přicházím na chatu a vážně zvažuji, zda to tady nezabalit. Nakonec se rozhoduji, že to pomalu zkusím dál. Chata je v zimním období zavřená. Posledně jsme si tu pěkně zajezdili na kole :-), ale to zde již není. Škoda. Čekáme ještě chvíli na Mariána. Ten nepřichází a vypadá to, že se otočil a vrací se zpět. Stoupáme do sedla Váha a mezitím se zatahuje. Očekávaný výhled ze sedla se tedy nekoná. Vidíme pouze Ganok (2461,8 m), jehož vrchol je schovaný v mracích a zakrátko mraky pohlcují vše ... Pokračujeme dál po hřebeni. Je mi již mnohem líp a tak mi život komplikuje jen uvolněná mačka, šourám se po ledu na blízký šutr a zde řádně utahuji řemínky. Ostatně problémy s mačkami mají i ostatní. Nejvíc asi Standa, který tvrdí, že je vyhodí. Ale to říká již několik let a nosí furt ty samé :-) Dosahujeme stejného místa, kde jsme skončili před 4mi lety. Nyní máme trochu lepší viditelnost a tak vidíme, že samotný vrchol je ještě o kousek dál. Připravujeme jištění a oblékáme úvazky. Kurňa, není to žádná sranda, ty úzké nohavičky sedáku navléknout přes mačky :-) Zajištěni překonáváme několikametrový úsek a dál je to již opět "choďák". Je 14:30 a výš to již nejde - stojíme na vrcholu Rysy (2503 m), respektive momentálně na jeho menším vrcholu (2498,7 m). Ten vyšší jsme před minutou přelezli, ale na něm není moc místa. Ocitáme se těsně nad hranici mraků z nichž vykukuje Český štít a Vysoká. Fotíme a zahříváme se čajem z termosek. Zhruba po 20ti minutách se vracíme zpět. Postupně sestupujeme do sedla. Opožďuji se, zase se mi vyzula mačka. Moc mi to nejde do hlavy ... Až druhý den jsem zjistil, že jsem měl nastavenu velikost na o stupeň větší lyžáky :-( Jsem to ale blb! Je to asi půl centimetru, ale v terénu se to při nazouvání těžko poznává ... Jindra se jen těžko loučí se sedlem Váha (Vácha v sedle Váha :-)) a tak ho opouští až jako poslední. Míjíme chatu a sestupujeme až "pod řetězy", kde sundáváme mačky a krátce odpočíváme. Ostatní již mají náskok a proto jdu jen s Jindrou a Adamem. Rozmluvy s Adamem vždy stojí za to a tak nikam nespěcháme. Ve spodní části u potoka se opět boříme. V jednom okamžiku se propadám pravou nohou hluboko do sněhu. Přenáším váhu na levou, abych se vyprostil ... Aúúúú. Levá noha se také propadla a sklouzla se po kameni do nepřirozeného úhlu ... no a váhou vlastního těla jsem si otočil kolenem v zaklíněné noze. Drápu se ven a naštěstí mohu pokračovat bez bolesti. Vazy budou jen lehce natažené. V 17:30 přicházíme na chatu. S radostí zjišťujem, že přijel i Pavel Hekl. Přichází k nám na pokoj s placaticí v ruce ... slivovice z Antonínova Dolu :-) Dáváme mu ochutnat zase tu naši, z Třebíče :-). Večer se scházíme v restauraci. Je tu jiný personál, než když jsme tu byli naposled. Musíme uznat, že kuchyně se podstatně zlepšila. Snad jen to pivo je horší - Zlatého bažanta vystřídal Zubr desítka. Po večeři bere Adam do ruky kytaru, Pavel ho doprovází na harmoniku a zpívá se. Nepříjemné je, že restaurace zavírá již ve 21:00. Nesmíme se ale jen tak dát a přetahujeme o dobrou půlhodinu. A to mají ještě štěstí, že jsme nevyspalí :-)

Ráno vstáváme v 8:00. Venku je krásně a dnešní cíl je Koprovský štít. Petr již je nastartovaný, zatímco my ještě snídáme. Jde tedy napřed s tím, že na nás počká u Hincova plesa. My vyrážíme až v 10:00. Jdeme na skialpech a Jindra na běžkách. Ideální nástroj do těchto podmínek to zrovna není, ale když to nepůjde, tak je sundá a půjde dál pěšky. Procházíme Mengusovskou dolinou. Potkáváme Láďu s Adamem, kteří hledají nejlepší cestu pod žlaby - jdou na Baštu. Prý to zkusí nejkratší cestou přes kosodřevinu a Satanov potok. U rozcestí potkáváme nějakého chlapíka. Je trochu zmatený a nerozhodný. Prý až se vydá jakýmkoliv směrem, tak se dost boří. Nandávám mačky na lyže, čímž se propadám na konec startovního pole. Alespoň prozatím, ale aspoň máme patřičné odstupy :-) Nejdeme přesně podle turistického chodníku, ale odbočujeme do Sataní dolinky. Zde traverzujeme východní svah pod Čapiou vežou, stáčíme se a stoupáme pod Malé Hincovo pleso. Následně stoupáme k Velkému Hincovu plesu (1946 m). O kousek dál se schováváme v závětří a občerstvujeme se. Alfi, který zde byl nejdřív se byl podívat po Petrovi, ale nenašel ho. Stopy prý vedly jinam. Jindra a Standa se přezouvjí do pohorek a postupně vyrážíme vzhůru do sedla. Je to pěkný krpál a namáhavý výstup po čtyřech. Ohlédnu se a Jindra i přes varování jde s hůlkama. Dostane za uši! V 12:45 přicházíme do Vyšného Koprovského sedla (2180 m). Odpočíváme, fotíme okolní vrcholy z velké části zahalené v mracích. Pak pokračujeme dál. Zezačátku je to pohodový chodecký úsek do kopce, horní část je již skalnatá a technicky složitější. Standa s Jindrou, kteří jdou první vidí Petra. Je v západním svahu kousek pod vrcholem. Komunikují s ním - říká, že zvolil špatnou trasu. V 13:45 přicházíme na vrchol - Koprovský štít (2363,3 m). Usídlujeme se na malé plošince a posilňujeme se. Viditelnost je špatná - všude jen šeď. Tam někde je Tichá dolina, Červené vrchy a za nimi Polsko. Později se vracíme a poohlížíme se po Petrovi. Na vrchol nedorazil, nikde po něm nejsou ani stopy a tak doufáme, že na něj narazíme dole u plesa. Počasí se postupně zhoršuje a tak se nikde nezdržujeme a sestupujeme k plesu. Zde potkáváme jak Petra, který se musel otočit (na vrchol to už nešlo), tak i Mariána na sněžnicích. Postupně sjíždíme pod Malé Hincovo pleso. Zde čekám na Jindru, až dorazí i on. Viditelnost špatná. Navíc fičí vítr, jenž navává sníh právě na náš svah a to nevěstí nic dobrého. Konečně je tu i Jindřich a tak se ze svahu spouštím i já. Navzájem se kontrolujeme. Kluci zespodu kontrolují mne a já pak Jindu, který to má na běžkách mnohem složitější. Ale daří se mu docela dobře. Klobouk dolů. Pokračujeme dál. Sjíždíme k rozcestí na Rysy a zde v kosodřevině teprve začíná dobrodružství ... :-) Sjíždíme úzký a členitý chodník. Vždy se vynořím z nějaké zatáčky a jen pár metrů ode mne čekají Alfi se Standou. Během okamžiku se musím rozhodnout, jak zabrzdit. Někdy lyžema smýknu na fleku, jindy vjedu do lesa :-) Je to opravdu sranda :-) V lese je pak úsek, kdy je potřeba se vydrápat kus do kopce. Kus se drápu, ale pak to vzdávám a lyže sundávám. Vždyť na chatu je to již jen kousek. Za chvilku jsem opravdu tam. V zádveří potkávám kluky, kteří zamakali a dojeli až na chatu. Právě řeší problém. Pokoj je zamčený a klíče od pokoje nejsou na recepci. A kdo odcházel poslední? Jindra! Klíč si určitě nechal u sebe, je stále na tůře a jak ho známe, tak nikam nespěchá. Čas trávíme střídavě u chlapíků na pokoji nebo v křesílkách na chodbě. Alfi 2x vysvětluje recepční naší situaci ... bezúspěšně. Jdu to zkusit i já a recepční mi stejně jako Alfimu tvrdí, že na pokoji někdo musí být ..., a že brát si klíče na tůru je zakázáno. "No víte, on je tu poprvé a neví, jak to chodí... Už to nikdy neudělá. A nemáte rezervní klíč? Za minutu Vám ho vrátím. Slibuju." Slečna konečně povoluje a klíč mám v ruce. Hurá! Dovídáme se novinky. Pavla skolili nějaké střevní problémy. Celý den leží na pokoji a chodba mu je prý dlouhá. Láďa s Adamem celý den bojovali v kosodřevině. Stále se bořili a postupovali strašně pomalu, prostě pěkná pakárna. Dosáhli sedla a vzhledem k pokročilému času se museli vrátit. Adam je pěkně naštvanej. Varuje nás, abychom před ním už nikdy nevyslovovali to hrozný slovo - "kosodřevina" :-) Samozřejmě je to vděčné téma na různé vtipkování. Večer se opět scházíme v restauraci. Dávám si rybí filé a dva odvážlivci (Alfi s Jindrou) jdou do tatranské pochoutky - masová směs s bramborákem. Spíš by se to ale mělo jmenovat feferonkový nářez :-) Fakt síla :-) Večer opět pějeme písně a trávíme tu čas mnohem déle než včera - místní personál sedí u stolu opodál a také se baví.

Ráno již vstáváme dřív. Petr nám dal podmínku, že pokud chceme jít s ním, pak musíme vyrážet nejdéle v 9:00. Má namířeno do Zlomiskové doliny a případně na Popradský Ĺadový štít. Nakonec se rozhodujeme jít s Láďou a Adamem na Hincovu vežu. Zatímco snídáme, před chatou má válečnou poradu 11ti členné družstvo horské služby. Mají tu nějaké cvičení. Přichází Pavel, který se loučí a jede domů. Prý je to nadějné - už 10 minut v sobě drží ranní čaj :-) Tak šťastnou cestu. Vyrážíme v 9:15 a jdeme již dobře známou trasu směrem na Rysy. Za Wachterkou se však držíme více vlevo a jdeme ve stopách členů horské služby, kteří jsou na skialpech. 11 teček vidíme v dálce před námi, asi mají podobný cíl. S Alfim jdeme také na lyžích a na rozdíl od ostatních členů naší skupiny se nijak neboříme. Ale zase musíme dělat otočky :-) Horská v dálce zastavuje. Seskupují se do skupiny a opět si něco vysvětlují. Dosahujeme jejich úrovně a pokračujeme dál. Ještě se ohlížím a vidím jak se rozdělují do družstev a kopou sněhové sondy. Sundáváme lyže a necháváme je na místě. Pokračujeme dál a později opět zastavujeme, tentokrát připínáme mačky. Uvědomuji si, že táhnu zbytečně lopatu a tak ji opět nechávám na místě, zabodnutou ve sněhu. Já tady teda trousím věci ... :-) Ocitáme se ve Volie kotlince, přecházíme Vyšné Žabie pleso a stoupáme dál. Počasí se čím dál tím víc kazí a viditelnost je mizerná, což nám komplikuje orientaci. Ani sníh není příliš stabilní. Přicházíme do jakéhosi sedýlka. Je tu neuvěřitelná kosa. -20 určitě a možná i méně. Radíme se co dál. Postupně čím dál tím víc lidí přitakává, že to v těchto podmínkách opravdu nemá cenu. I kdybychom se za těchto nelidských podmínek někam dostali, tak ani nebudeme vědět kam a uvidíme jen "šedé hovno". Láďa ještě zkouší kus traverznout, zda tam neuvidí něco, co by nám pomohlo alespoň určit naši polohu, ale najednou se zaráží ... Kousek nad ním se objevuje asi 3mm široká prasklina ve sněhu. Rychle se dostává nad ní a opatrně se vrací. Teď už jsme opravdu všichni zajedno a vracíme se dolů. Vystupujeme z mraků a hned je tu mnohem tepleji. Máme čas na pár fotek a také zkoušíme funkčnost pípáků. Později pokračujeme v sestupu. Sbírám svou lopatu a přicházíme k lyžím. Chvíli to trvá než sbalíme pásy, mačky atd a pak už jen cvak ... cvak a jedeme. Za prvním obloukem mi vypíná vázání a za chvilku opět - skáču šipku do sněhu. To mne zrovna Láďa točí na kameru - to bude srandy až si to někde pustíme :-) Čím to? Vázání mám určitě seřízené dobře ... Už vím. V měkkém sněhu mi vázání při našlápnutí nedocvaklo úplně a pak z toho jsou karamboly. Musím si na to příště dát pozor. Sjíždím níž, kde je již pevnější sníh a projíždím mezi skalkami a později mezi kosodřevinou. Přijíždím k rozcestí a zde začíná podobná sranda jako včera. Dvě zatáčky a raději zabrzdit. Včera jsem při jednom brždění potkal uřízlý, ale vystouplý kmínek kosodřeviny. Teď se mu vyhýbám, ale málem jsem zase zahučel do potoka :-) Stando pozor!!! Jedu!!! Následuje další srandovní karambol :-) Pokračuji dál a u stoupání lyže sundávám. Mezitím je tu Standa a tak pokračujeme společně. Máme ještě dost času a tak vymýšlíme, co s načatým odpolednem. Mohli bychom se jít podívat k nedalekému Symbolickému cintorínu. Po návratu na chatu seznamujem Alfiho s naším nápadem. Prý vyrazí chvilku po nás. Standův nápad jít nejkratší možnou cestou - přes pleso, nejdřív beru jako srandu. Jsou tam ale vyšlapány stopy a tak to také zkoušíme. Zkoumáme kvalitu ledu - nejdřív sníh, pak cosi mokrého :-) ... je to mokrý sníh a pod ním led. Zdá se to bezpečné. Sice se v první půlce boříme do sněhu, ale pak už se nám jde dobře. Na druhé straně potkáváme Petra s Mariánem. Prý prošli celou Zlomiskovou dolinu kolem dokola a dostali stejný nápad jako my. Mýří také na cintorín. Vyprávíme jim náše dnešní zážitky. Marián povídá, že když nám musela stopu prošlapovat horská služba, tak se náš výkon nepočíta :-) Jdeme se tedy poklonit horolezcům, kteří v Tatrách zahynuli nebo v Tatrách lezli a zahynuli třeba v Himálaji. Marián tu prý má několik kamarádů. Jsou tu kovové plakety se jmény horolezců, připevněné na skalách a balvanech. Je tu kaplička a množství dřevěných křížů, na první pohled spíš připomínající indiánské totemy. Je tu hodně polských jmen. Ale jen jedno mi je povědomé ... asi z nějaké knížky. Marně hledám Kamilovo jméno ... Vracíme se zpět a kdopak to proti nám kráčí po zamrzlém jezeře? Alfi! A za chvilku Adam :-) Vracíme se na pokoj. Jindra už je také tu. Uvažuje, že také vyrazí, ale dává si načas. Vychází po páté hodině a vrací se za tmy - jak taky jinak, že :-) Okolo sedmé opět jdeme na večeři. Dávám si česnečku a na Adamovo doporučení svíčkovou - výborné. Jen co Adam hrábnul do strun, už se k vedlejšímu stolu přesouvá parta slovenských chalanov s jednou babou, která se jmenuje Jana. Prý budou zpívat s námi. Adam se snaží hrát i slovenské písničky, ale naši přátelé se nabízejí, že nám nějaké zahrají sami. Kytaru si bere Peťo (myslím a doufám, že se tak jmenoval :-)) a tasí jednu pecku za druhou (připomínáme si Elány, Rišo Müllera, Vidiek atd). Peťo nejen perfektně hraje, ale zároveň úžasně zpívá. Obzvlášt vydařená je písnička o kozlíkovi "méééé" :-) Komplikací je, že restaurace opět brzo zavírá. Prý se máme přesunout do společenské místnosti. Ale my se jen tak nedáme. Peťo se snaží číšníka ukecat. Na řadu přicházejí panáky, hrajeme mu na přání Jarka Nohavicu ... Také objednáváme puding :-)) Tím se daří alespoň zvýšit jeho trpělivost. Čas ale běží neúprosně a tak se nakonec zvedáme a přesouváme se do společenské místnosti. Jdeme ještě nakoupit zásoby piva. Peťo s číšníkem opět panákuje, prý jestli si nedáme s nimi slivovicu. Nedám, ale ptám se jakou mají malinovicu. Posledně jsme ji tu ochutnali a zklamalo nás to. Číšník mi dává kapku ochutnat - hm, tak tato má až moc výraznou chuť - průmyslově vyráběná s přídaným aroma. Takže také nic moc. Peťo platí i naše piva - prý je šťastně nezaměstnaný. Jdeme nahoru za ostatními. Ti prý vtrhli do společenské místnosti, rozsvítili a načapali tu dvojici v intimní chvilce. Mladý pár to bere sportovně a sedí tu s námi. Vyprávění historek střídá hudba a zpěv. Koluje slivovice, hruškovice a fernet ... Naši noví přátelé nás zvou na jejich červnovou sportovně-společenskou akci, která se koná na Vtáčníku. Postupem času někteří odpadají a jdou spát. Spát jde i Jana, ale to se bez tanečku na rozloučenou neobejde :-) Navíc dochází i na vyznání lásky :-) Jeden z našich bratrů vypráví své zážitky ze svého výstupu na Acocanguu. Vypráví strašně pomalu. Už to trvá půl hodiny a stále se aklimatizujeme ... Ten chlapík by mohl vyprávět večerníčky :-) Je 1:00. Loučím se a jdu také lehnout.

Po náročném večeru je tu náročné ráno. No není to zas tak hrozné. Nejhůř je na tom Standa. No to bylo řečí, co dokáže vypít slivovice a teď je z něj deadmen :-) Prý to ani není alkoholem, ale spíš včerejšíma strapačkama - má podobný problém jako Pavel. Dnes s námi nepůjde. Ještě než se vydáme na tůru, tak si musíme sbalit všechny věci a opustit pokoj. Věci nosíme do auta a na tůru vyrážíme až v 9:30. Jdeme do sedla pod Ostrvou. Hned za plesem se pouštíme do kosodřeviny. Dost se propadáme, hrabeme se nahoru, abychom se vzápětí zase propadli. Tam kde to jde, stoupáme po větvích a za jiné větve se přitahujeme. Chudák Adam a Láďou. Předevčírem to ale měli ještě mnohem horší. Je to prudký krpál. V létě se tu chodí v serpentýnách, v zimě tu padají laviny. S přibívající výškou se nám naskýtá výhled na celou Mengusovskou dolinu, zakončenou Koprovským štítem. Jdeme bez maček, což je nepříjemné v horní časti, kde je povrch zledovatělý. Je to ale jen pár metrů. Je 11:00 a konečně jsme v sedle pod Ostrvou (1966,4 m). Odtud je to již jen kousek na vrchol Ostrvá (1979,5 m). Výhled jižním směrem není žádný - do sedla se ženou mraky. Fotíme tedy jen severní stranu. Nejdominantnější je Vysoká (2547,2 m), vidět je Ganok (2461,8 m), Rumanov štít (2428 m), Zlobivá (2425,7 m), Sněžná kopa (2327,3 m) a Zlomisková veža (2132,5 m). Vidíme i vrcholek Rysů. Přicházejí i naši přátelé ze včerejšího večera. Po včerejším neúspěšném výstupu na Vysokou si to dnes chtěli zopakovat, ale ... večer dal některým opravdu zabrat a tak jsou zde. Loučíme se s nimi i s našimi "staříky" a rychle se vracíme zpět na chatu, kde na nás čeká Standa. Na sestup si raději beru mačky. Jdeme každý zvlášť, ale ve spodní partii svahu všichni zkoušíme sjíždět svah a brzdit cepínem. Po návratu na chatu se převlékáme, obědváme, loučíme se se známými tvářemi a pak již nasedáme do auta. Trochu nám dělá potíže vyjet kopec u chaty a následně zchladit rozvášněného závodníka Standu ;-) a pak sjíždíme do Štrbského plesa. Ještě pár pohledů zpět na zasněžené kopce a míříme domů. Do Jihlavy se vracíme v 19:00.