Walliské Alpy 2010 - .: Artie :.

Vyrážíme v pátek večer. Kluci mne nabírají v Jihlavě a míříme směr Švýcarsko. Naším cílem je Zermatt a v plánu máme výstupy na Breithorn (4165 m) a šestou nejvyšší horu Evropy - Dom (4545 m). Laďa naviguje. Já řídím do Lichtenštejnska a tam si s Dušanem role vyměňujeme. Zajímavý je průjezd průsmykem Furkapass a to i tím, že se zde koná cyklistický závod. Z pohledu diváka je to příjemná podívaná, ale nezávidím řidiči. Okolo 13:00 přijíždíme do Randy. Nabalujeme batohy na nádraží a zatímco Laďa hlídá batohy, jedeme s Dušanem uschovat auto do kempu (3 SF/den). Vracíme se na nádraží a v automatu kupujeme jednosměrnou jízdenku do Zermattu - 14 SF/os. (vlak jezdí v pracovní dny každou hodinu, o víkendu každou půlhodinu). Pohodlným, i když docela zaplněným vlakem se přesouváme do Zermattu. Zde nastává fáze hledání kempu. Jdeme po hlavní ulici (Bahnhofstrasse) s množstvím outdoorových obchodů a restaurací, až přicházíme na náměstí u kostela (churchplaze). Zde je sice rozcestník turistických tras, ale kemp na něm vyznačen není. Ptáme se proto řidiče jednoho z elektrovozítek, které jsou zde všudypřítomné. Musíme se vrátit zpět, kemp je totiž kousek za nádražím. Kemp Matterhorn - malá loučka pod kolejema a domek, kde je recepce, sociálka a venkovní kuchyňka. Trochu spartánské, ale naprosto postačující. Cena 10 SF/osobu. Začíná pršet už když přicházíme. Vybíráme vhodná místa a v rychlosti stavíme stany. Díky dešti v nich máme hned od začátku mokro, ale vlhkost naštěstí rychle mizí. Scházíme se v kuchyňce, kde vaříme večeři, klábosíme, sledujeme dění na ulici ... Stále vydatně prší. A ani předpověď na následující dny není příliš optimistická. Ani se nechce věřit tomu, že statisticky je Zermatt místo s minimem srážek - je zde přes 300 slunných dnů v roce. Pokud je to pravda, tak to jsme si tedy vybrali termín ... :-) Spát jdeme před desátou hodinou.

Ráno v 7:00 prší. Ležíme tedy dál a ze stanu vylézáme až po dešti. Venku nic moc, ale mezi mraky vidíme, že na okolních kopcích je bílo - napadl sníh. Vyrážíme až po 10:00. Procházíme Zermatt po Bahnhofstrasse a na náměstí uhýbáme vlevo. Pokračujeme okolo kostela, přecházíme most přes řeku a uhýbáme do ulice vpravo. Pomalu stoupáme a přicházíme na okraj městečka. Zde stoupáme podél říčky Eindelbach, až přicházíme k železniční stanici. Cesta dál vede špatným směrem a tak se vracíme a pokračujeme dál po asfaltové cestě (značené to tu příliš není a cestiček docela dost, takže jsme z toho zmatení). Potkáváme početnou skupinu japonských turistů. Jejich vůdkyně má mikrofon a ostatní port s naslouchátkem. Vedoucí skupiny udává pokyny a ostatní poslouchají :-) Mimochodem utržených a pohozených sluchátek je tu na turistických cestách kupa. Jdeme tedy po asfaltu, až přicházíme k rozcestníku. Odtud pokračujeme po turistické pěšině vedoucí v serpentýnách prudce nahoru. Postupně míjíme dvě turistiské chaty, až přicházíme ke komplexu hotelů Riffelalp. Kluci mají chuť na pivo a jdou se podívat k Freddymu (Restaurant bei Freddy). Já doplním energii jiným způsobem a zatím posvačím ... Pivo mají drahé (8 SF), takže se kluci vrací zpět. Po pauze pokračujeme dál a blížíme se k zasněženému svahu, po kterém vede trať na Gornergrat. Cesta svah zezačátku traverzuje. Samotné stoupání přichází až později. Lehce prší a déšť se později mění na padající ledovou krupici. Přicházíme ke stanici Riffelberg (2582 m). Jdeme do restaurace Buffet&Bar Riffelberg. Kluci si dávají weissbier. Já si pouze prohlížím nabídku a pak jdu ven něco vyfotit. Posléze se vracím a ptám se, co to vlastně pijí? Weissbier je trochu jiné pivo, než se dělá u nás. Vyrábí se z pšenice. Přiznám se, že jsem to vůbec netušil. V 13:15 se vydáváme na další pochod. Stoupáme mokrým sněhem. Ačkoli je stále mlha, znatelně se otepluje - slunce už nebude daleko. Svlékáme se tedy to triček a pokračujeme dál. Cesta zde vede takovým obloukem. Nejprve se od trati vzdaluje, aby se k ní přiblížila u jezer Riffelsee, ležícími pod vrcholem Rifferlhorn (2928 m). Je to tu pěkné, ale nic moc není vidět. Po trati právě projíždí vlak. Fotím, takže kluci získávají náskok a já pokračuji v cestě společně s jedním Lucemburčanem. V protisměru potkáváme cyklistu - bikera jak tlačí své kolo dolů. Říkám mu, že to není obyčejný bike, ale snowbike :-) Asi si to nahoru vyjel už dříve a včera a dnes v noci mu nečekaně napadl sníh. Pomalu se blížíme k vrcholu a oblačnost se přeci jen pomalu protrhává. Ve 14:40 jsme nahoře - Gornergrat (3089 m). Mám za to, že kluci zapadli do hospody. Půjdu se po nich podívat, ale nejprve něco pojím - mám hlad jako vlk. Nacházím si klidné místo s výhledem na Weisshorn (4505 m) a Hochtalligrat (3286 m) a svačím. Už mám skoro snědeno, když na mě někdo volá. Otáčím se a nahoře vidím Laďu, volajícího: "Vrchol je až tady, pojď nahoru!". OK. Dojídám a mířím za nima. Potkávám sebíhajícího Dušana. Povídá: "Nahoře je kosa jako sviňa a my jsme tu široko daleko jediní v kraťasech!" :-) Má pravdu, nahoře pěkně fouká. V bundě se to ale vydržet dá. Fotím okolí. Z mraků semtam vykoukne Weisshorn, Matterhorn jen tak lehce prosvítá, Breithorn a Monte Rosa vidět vůbec nejsou. Hledám někoho, kdo by mě vyfotil. Vybírám si jednoho chlapíka s velkou zrcadlovkou - to bude nějaký profík ... zpětně vzato to ale žádný profík nebyl :-) To ale nevadí. Scházím dolů, procházím restaurací, ale kluci nikde. Nacházím je až u vlakové stanice. "Pivo je drahé, půjdeme dolů, ať si můžeme co nejdřív nějaké dát". Zatímco scházíme, objevují se pěkné výhledy na Breithorn (4165 m), Lyskamm (4527 m) a dokonce se ukazuje Monte Rosa (4634 m). Zacházím si, abych si ji prohlédl lépe. Sestup je poměrně rychlý. Komplikuje nám ho jen déšť, který nás zastihl pod stanicí Rifellberg. Scházíme až na asfaltku, ale nepokračujeme po ní, ale míříme přímo dolů po turistické cestě. Scházíme až k ústí soutěsky Gornergorge a odsud je to již jen kousek do samotného Zermattu. Procházíme město a hledáme nějaký obchod. Ten nacházíme hned naproti nádraží, jen kousek od kempu (COOP). Kupujeme si čerstvé bagety, já jakýsi cake (bábovkové těsto) k snídani a kluci si obstarávají zásobu piv - jak jinak :-) Po návratu do kempu vaříme večeři v kuchyňce. Už zase prší ... Přichází k nám nějaký chlapík a nabízí nám hroznové víno: "Grapa? Grapa?" Ptá se nás na naše plány. Je to Řek pocházející z Thesálie. V minulosti byl dokonce v Tatrách. Když mu říkáme, že chceme jít pozítří na Breithorn, varuje nás, že je tam půl metru nového sněhu ... "It's imposible!!! Tomorow imposible. Tuesday is better." Sám tam chce jít a přejít celý hřeben včetně Pollux a Castor. Má na to zajištěného horského vůdce, ale zatím musí čekat. Díky. Pro nás je to docela cenná informace. Bohužel podobná situace bude i na Domu ... Máme den rezervu a tak bychom mohli vše posunout ... uvidíme.

Byl to vlastně již čtvrtý pokus Edwarda Whympera zdolat Matterhorn. Tentokrát se spojil s Michelem Crozem, s nejlepším francouzským horským vůdcem té doby a svým společníkem při jiných výstupech. Společně pak s dalšími pěti společníky zdolali vrchol, který byl v té době považován za neslezitelný ... i když za cenu velké tragédie.

Onoho usudného dne (14.7.1865) vyrazili před úsvitem svižným tempem. "Nesetkali jsme se s žádnou překážkou, která by nás přinutila vrátit se zpět." Vzpomínal Edward Whymper. "Kdykoli jsme narazili na nějakou bariéru, vždy jme objevili nějaký způsob, jakým ji zdolat ... Hudson a já jsme se střídali ve vedení." Bylo krátce po jedenácté dopoledne, když skupina dosáhla úpatí Hlavy, skalního bloku, tvořícího vrcholek Matterhornu. "Teď to bude jiné." oznamoval Michel Croz, když převzal velení. Ale ve skutečnosti nebyly skály, které při pohledu zespodu vypadaly téměř svisle, příliš strmé. Skutečný problém představoval sníh,, který vyplňoval štěrbiny ve skále a především tenká vrstva ledu vytvořená tajícím sněhem. Dva dlouhé traverzy při nichž Hadow potřeboval několikrát pomoc, je nakonec dovedly na nepříliš strmé sněhové pole, nad nímž už následoval vrcholek. Jako první dosáhli nejjižnějšího výběžku hřebene, který tvoří vrchol Whymper s Crozem. Při sestupu šel Croz jako první, Whymper skupinu uzavíral. Když se dostali do obtížného úseku , šli horolezci po jednom s maximální ochranou, jaká byla v tak obtížném terénu možná. Do vynálezu horolezeckých skob zbývalo ještě 4O let. Pak se stalo něco hrozného. Croz, jenž pomáhal Hadowovi na každém kroku, se otočil zády ke svahu, aby sám o kousek sestoupil. Mladému Angličanu ale v ten okamžik ujela noha a zezadu Croze srazil. Ten byl vržen do propasti a prověšené lano strhlo Hudsona a Douglase ze stěny. Znamenalo by to konec celé skupiny nebýt toho, že se přetrhlo lano spojující Douglase s Petrem Taugwalderem seniorem. Zatímco poslední tři zůstali viset na stěně, jejich společnící vrženi do prostoru "s rukama zoufale roztaženýma" zmizeli v propasti pod severní stěnou, aby se vzápětí roztříštili o ledovec o 1200 m níže ...

V noci pršelo, ale ráno je líp, i když stále zataženo. Vyrážíme v 8:45. Naším cílem je Hornlihutte, chata na úpatí severovýchodního hřebene Matterhornu. Procházíme Zermatt a pokračujeme proti toku říčky Zmuttbach. Procházíme oblast Z´mutt (1887 m) s dřevěnicemi typickými pro tuto oblast - břidlicová střecha a placaté kámeny oddělující podlahu od základových sloupků. Placáky brání myším vniknout dovnitř (myš se po sloupku vyšplhá, ale převislý placák již nepřekoná). Dále přicházíme k přehradě, přecházíme po její hrázi a dál pokračujeme po asfaltové cestě. Zpevněná cesta končí asi po 1,5 km. Procházíme okolo "hotelu" Stafelalp (2199 m) a všímáme si, že zde prodávají bioprodukty z vlastního chovu - mléko, máslo, sýr. Pivo stojí 8 SF, to ale bio nebude :-). Jiné bioprudukty se povalují přímo na cestě a nedá se do nich nešlápnout :-) Zakrátko se údolí rozevírá a na jeho druhé straně je vidět vodopád (okolo něj půjdeme pozítří). Dáváme pauzu. Doplňuji energii tatrankou a pak jdu napřed. Však oni mě kluci za chvilku stejně doženou ... :-) Cesta se vine v serpentýnách do kopce a konečně začínáme nabírat nějaké ty výškové metry. Předjíždí nás skupina cyklistů na horských kolech. Dostáváme se na úroveň oblačnosti a viditelnost rapidně klesá. Pozvolně stoupající širokou cestou přicházíme až na Schwarzsee (2584) - stanice lanovky, hotel a místo odkud se pořizují "katalogové" snímky Matterhornu. Dnes je vidět velké šedé nic. Viditelnost je asi 50m, vítr, zima ... I hotel zeje prázdnotou. Potkáváme tu pouze skupinu čtyř Čechů (2 holky, 2 kluci). Také si pochvalují, jaký to mají úžasný výhled :-) Usídlujeme se pod terasou hotelu na betonových schodech, zídkách, kamenech atd. a obědváme. Češi po jídle odcházejí a chvíli po nich se zvedáme i my. Potkáváme je ještě u rozcestníku, jak se rozhodují kam jít a pak se již ztrácí v mlze. Pokračujeme po značené trase na Hornlihutte. Zde již na zemi leží sníh a postupně ho přibývá. Cítím vazy v koleni ... Míjíme se s protijdoucími a kupodivu, jsou to Češi. Pod hřebínkem Hirli přecházíme kovové lávky a stoupáme do výšky 2874 m. Odtud vede pozvolnější část, kde také potkáváme nejvíce lidí sestupujících z Horlihutte. A 80% z nich jsou Češi. Pravděpodobně nějaký zájezd KČT. Ocitáme se ve výšce 2959 m a odtud již následuje prudké stoupání až k samotné chatě. Je zde skalnatý terén a dobrého půl metru sněhu. Mačky sice nemáme, ale cesta je dobře prošláplá. Viditelnost se mírně zlepšuje - občas pod námi zahlédneme ledovec Furggletscher. Ve 14:30 přicházíme na chatu Hornlihutte ležící ve výšce 3260 m. Závěrečný výstup nám trval 50 minut. Bohužel, stojíme na úpatí hřebene Hornli a Matterhorn je schován v mracích ... :-( . Fotíme alespoň to málo, co vidět je, svačíme a po 30ti minutách strávených na chatě sestupujeme dolů. Docela fučí a některé poryvy větru jsou až nebezpečné. Celkově si připadám jak v zimních Tatrách :-), na tom se s Laďou později shodneme. Viditelnost se opravdu zlepšuje, ale jen v nižších partiích. Matterhorn a okolní štíty jsou stále v mracích. Vracíme se na Schwarzsee a pro sestup do Zermattu volíme jinou trasu (ta naše výstupová byla dlouhá a nezáživná). Při sestupu fotíme sviště a ještě nakukujeme do jeho nory. Do Zermattu přicházíme v 18:00. V COOPu si kupuji weisbeer na ochutnání a k snídani výborný tirolský koláč. Večer již tradičně prší. Čas trávíme v kuchyňce, popíjíme pivko a řešíme, jakým způsobem vlastně půjdeme na Breithorn. Laďa chce jít na Trockener Steg a odtud 1100 výškových metrů stoupat nahoru. Tvrdí ,že ani jiná možnost neexistuje. S tím nesouhlasím. Lanovka vede přeci až na Kl. Matterhorn a odtud je to jen malý kousek na samotný Breithorn. Oba jsme ve svých názorech neoblomní a odbíháme tedy do stanu pro naše vytištěné přípravy a mapy. Dušan mne ještě varuje: "Nechci tě rovnou odepisovat, ale Laďa se jen tak nemýlí. Vždyť to plánoval půl roku." Já si ale celkem věřím. Přece jsem viděl i fotky z Kl. Matterhornu a celé cesty do sedla Breithornpass a dál. Laďa: "Podívej na mapu. Lanovka vede na Kl. Matterhorn, ale jak se chceš dostat na druhou stranu. To by se přece musel přelézt skalnatý vrchol ...". Pátrám v materiálech a cituji: " ... projde se tunelem ve skále a dále se pokračuje po ledovci do sedla Breithornpass ..." :-) Tak tady je to černé na bílem. Už mi věří. V podstatě k té mýlce došlo tak, že Laďa jako správný horal o té snadné variantě vůbec neuvažoval a zaměřil se naplno na dlouhý výstup z Trockenner Steg. Já zase měl zato, že to kluci plánují jen jako další aklimatizační tůru před výstupem na Dom. No a když mi tvrdili, že pojedeme lanovkou, automaticky jsem počítal s tím, že až na kl. Matterhorn. Toť vše. Samozřejmě půjdeme Laďovu variantu. Jsem ale toho Laďu rozcupoval, co? :-)

Konečně parádní ráno - je jasno. Jen Matterhorn se tradičně skrývá v mracích. Náš dnešní cíl - Trockener Steg - vydíme přímo z kempu. Je tam stále sníh. Vyrážíme v 8:30. Cestou se stavujeme v kanceláři horských vůdců a zjišťujeme sněhové podmínky na Breithornu a Domu. Breithorn je schůdný, Dom neschůdný - prý musíme čekat. Za Zermatem se držíme vlevo a stoupáme k mezistanici lanovky Furri. Zde je několik pěkných restaurací. Kluky to tam láká, ale mě odrazuje hluk lanovky. "Hluk lanovky? Tak to nás teda vůbec nenapadlo. Pro nás je důležité, že mají pivo. :-)". Pokračujeme dál, stoupáme lesem, podcházíme lanovku a sledujeme okolí. Od rána je krásně vidět Dom. Pozvolna stoupáme až k vodopádu na říčce Furgbach. Zde potkáváme odpočívajícího chlapíka se dvěma malými kluky. Pražák, který pochází z Brna je tu na dovolené se svými vnuky. Chlapík povídá: "Češi to jsou jediní borci, kteří tu chodí po horách. Ostatní jen jezdí lanovkama." Přecházíme most přes říčku a za ním se nám naskýtá pohled na majestátný Matterhorn, který se nám poprvé ukazuje v celé své kráse. Na stanici lanovky Furgg (pravděpodobně mimo provoz) již tak pěkný pohled není. Pokračuji dál a za chvíli slyším za sebou křik. Chlapík jde nějakou zkratkou a děti se skalnatého terénu bojí. Mávám na ně, ať jdou se mnou. Jdou, ale stále se ohlížejí a volají na dědu - mají o něj strach. Uklidňuju je, říkám jim, že se s ním za chvíli potkáme. Abych je přivedl na jiné myšlenky, vyzvídám odkud jsou (děda říkal, že nejsou z Česka). Maminka je Francouzka a všichni žijí v USA. No to jsou věci :-) Děda už na nás nahoře čeká. Ustarané obličeje klučinů se rozzáří a honem běží k dědovi. Laďa s Dušanem na mě čekají o něco výš. Svačíme na pěkném místě s výhledem na Matterhorn. Vidíme i pásmo začínající Dent Blanche (4357 m) a končící Weisshorn (4505 m). Postupně přichází oblačnost a pohlcuje celé údolí s Zermattem. Jdeme dál pohodovým terénem. Je to tu samý potůček od tajícího sněhu. Podcházíme lanovku u jednoho z ohromných sloupů a míjíme pěkný bivak ve skále. To již vidíme samotný Trockener Steg. Sněhu v okolí od rána znatelně ubylo. Ve 13:45 jsme nahoře. Vybíráme místo k odpočinku, popíjíme pivko a kocháme se okolím. Před sebou máme pásmo Mischabel s nejvyšším vrcholem Dom (4545 m), výrazný ledovec Gornergletscher, Monte Rosa (4634 m), Lyskamm (4527 m), Breithorn (4165 m), Kleine Matterhorn (3884 m). Prostě paráda!!! Posílám provokativní mms klukům do práce a později ji musím poslat ještě Milhausovi. Měl jet s námi. Sestupujeme stejnou trasou. Občas se zastavujeme na focení (hlavně ten Matt láká :-)) a okolo 18:00 se vracíme do Zermattu. Navštěvujeme ještě internetovou kavárnu, kde zjišťujeme aktuální předpověď počasí pro vrchol Breithorn. Zítra oblačno, pozítří téměř jasno. Takže na Breithorn pujdeme ve čtvrtek ... Chce to ovšem vymyslet tůru na zítřek. Padají hlášky jako volný den atd. :-) Večer poprchává a tak opět trávíme čas v kuchyňce. Po kempu pobíhá náš starý známý Řek a schání aspirin. Není mu dobře a zítra jde s guidem na Breithorn, Pollux a Castor ... Dávám mu alespoň vitamín C. Zítřek je jeho poslední šance, jak tam vylézt. Pak již jede domů. Povídá: "Breithorn, Pollux and Castor - tomorow or NEVER!".

Ráno se mi nechce vstávat. Co to včera Laďa říkal o volném dnu? :-) Vyrážíme až v 9:30. Potkáváme Řeka. Před chvilkou vylezl ze stanu a nevypadá vůbec dobře. Buď mu je opravdu zle nebo v noci popíjel ... V každém případě Breithorn, Pollux a Castor NEVER ... Jdeme stejnou trasou jako předevčírem. Dnes je ovšem mnohem lepší počasí a tak je vidět i špička Matterhornu. Jdeme po naučné stezce až k přehradě. Zde se držíme v pravé části údolí a postupně se přibližujeme k severovýchodní stěně Matterhornu. Pěšina se vine travou mezi balvany. Fotím a po pár krocích mi přes cestu přebíhá svišť. Lekl jsem se, ale svišť se polekal asi mnohem víc :-) Na jednom pěkném místě si dáváme pauzu, svačíme, kluci popíjejí pivko a sledujeme Matterhorn. Právě okolo vrcholu krouží vrtulník a opět někoho hledají. Hledání ovšem komplikují mraky, kterými je vrchol obklopen. Zřetelně je vidět Hornlihutte. Pod severní stěnou je ledovec Matterhorngletscher. Na něj tenkrát dopadla těla Michela Croze a spol. po téměř 1200 m dlouhém pádu. Jejich těla byla prý v hrozném stavu. Jednotlivé kusy drželi pospolu jen díky cárům kůže ... Laďa nám vůbec během celého týdne dává k dobru příběhy z knihy Boj o Matterhorn ... Po delší pauze pokračujeme dál. Přecházíme malou skalku se zábradlím a následně scházíme k říčce Zmuttbach. Je zde přes ní postaven dřevěný most, ale my se stále držíme levého břehu toku a stoupáme lesem. Později přicházíme k pěknému vodopádu a po suťovisku vycházíme nad vodopád. Všímáme si ledovce Hohwanggletscher a téměř po rovině pokračujeme až pod chatu Schonbielhornhutte (2694 m). Samotný výstup k chatě je prudší, ale je to již jen kousek. Uléháme do trávy u chaty, svačíme a sledujeme okolí - Matterhorn s výrazným hřebenem Zmuttgrat, Dent d´Hérens s ledovcem Tiefmattengletscher a udolí s morénou ledovce Zmuttgletscher. Přímo na západě pak vidíme Wandfluhhorn (3589 m) a část ledovce Shonbielgletscher. Škoda jen, že je zataženo. Všudypřítomné ticho přerušují zvuky padajících lavin. Hledáme, kde to padá a v jednom případě se Laďovi daří najít vysypávající se žleb pod hřemenem Zmuttgrat. Kluci již vypili své dnešní druhé pivo a dostali chuť na další. Rozhodují se, že si koupí na chatě, ať to stojí, co to stojí. Přesouváme se tedy na terasu chaty a kluci jdou pro pivo. Vracejí se ale nějak rychle a s prázdnou. Moc drahé :-) Bereme tedy batohy na záda a vracíme se. Sestupujeme ze svahu a následně jdeme po ostrém hřebínku. Vlevo pod sebou máme miniúdolíčko s cestou, po které jsme šli nahoru, v pravo pod sebou pak prudký sráz končící až na ledovci Zmuttgletscher. Svah je "ukrajován" silnou erozí a sesuvy půdy. Je to docela zajímavý pohled směrem dolů ... a cesta na vlastní nebezpečí :-) Cesta zpět je zdlouhavá a do kempu přicházíme v 18:00. Řekův stan tu již není. Stejně to byla zajímavá postavička. Každý večer pobíhal po kempu, neustále povídal jak se chystá s vůdcem na Pollux a Castor a ani to nevypadalo, že by někde chodil ... Nejen, že tu již není Řekův stan, ale ani "náš" stůl a lavice nejsou na svém místě. Někdo si je dovolil přesunout ... Na to, že tu již patříme k nejdéle stanujícím, bychom si snad zasloužili větší respekt ... :-) Bez ptaní si vše bereme zpět :-)))) Po jídle následuje příprava na zítřek. Čeká nás brzké vstávání a tak připravujeme svačiny a balíme batohy již nyní.

Vstáváme v 5:30. Je jasno a chladno. Balíme poslední věci a po šesté hodině opouštíme kemp, procházíme prázdnými ulicemi Zermattu, až přicházíme ke stanici lanovky. Zajímavé je, že cena lanovky v průběhu sezóny stoupla na dvojnásobek. Asi dříve existovala možnost jet přes stanici Furg, která je momentálně mimo provoz. Ještě se u pokladny ptáme, zda náhodou neposkytují slevy pro členy Alpenverein ... neposkytují a tak každý platíme 40 franků. Nejprve jedeme malou kabinkou na mezistanici Furri. Zde společně s ostatními čekáme na příjezd jedné velké kabiny jedoucí na Trockener Steg. Naprostá většina našich spolucestujících jsou lyžaři, včetně rakouské juniorské reprezentace. Najde se tu i pár lidí s cepíny. Při čekání mám alespoň čas posnídat. Konečně je lanovka zde a tak nastupujeme dovnitř a jedeme vzhůru. Pomalu se nám otevírají výhledy na okolní čtyřtisícovky. Netrvá to dlouho a přijíždíme na stanici Trockener Steg ležící ve výšce 2939 m. Ostatní zde přestupují na další lanovku na Kl. Matterhorn, my zde jízdu končíme. Ještě pod střechou oblékáme návleky a mažeme se krémem proti slunci. V 8:2O vyrážíme. Je nádherně. Jdeme po skalnatém hřebínku směrem k chatě Gandegghutte (3024 m). Skála je po ránu ještě namrzlá a docela to klouže. Navíc přibývá sněhu. Stále pokukujeme po vrcholu Breithornu, jehož severní stěnu máme stále před sebou. Pěkně vidíme Lyskamm, masiv Monte Rosa i skupinu Mischabel. Na druhé straně je Matterhorn, jehož vrchol je momentálně zahalen v mracích. Míjíme chatu, předcházíme dva lidičky, kteří mají stejný cíl a posléze přicházíme k ledovci Oberer Theodulgletscher. Zde nandáváme mačky a pokračujeme po ledovci dál. Přicházíme k urolbované sjezdovce a stoupáme po ní vzhůru. Jde se celkem pohodlně. Stoupání je pozvolné a umrzlý sníh dobře drží. Fotím a tak kluci opět získávají náskok. Přicházíme pod Theodulhorn (3469 m) a odtud již vlasně jdeme podél italskošvýcarské hranice. V této části sjezdovky je již sníh vlivem slunce roztátý a začínáme se bořit. Přeskakujeme i nějaký ten "potok" a dáváme pozor na občasné trhliny v ledovci. Všímám si chaty Theodulhutte (Rif. Pr. d. Piemonte) stojící nad sedlem Theodulpass (Colle del Teodolo) a později přicházím pod Testa Grigia (348O m) kde je několik italských chat. Zde na mne čekají kluci. Otevírá se nám výhled směrem na jihozápad. Ukazujeme si Mont Blanc, Les Grandes Jorasses, Gran Paradiso ... Pokračujeme dál a přicházíme k hlavním sjezdovkám, kde se to již hemží lyžaři. Výstupovou trasu volíme podél jednoho z vleků. Nyní stoupáme do prudkého kopce. Laďa tvrdí, že se jedná o černou sjezdovku. Chvilku mu oponuju, abych mu vzápětí dal za pravdu. Počítám kroky ... 70, zastavit a vydýchat. Nyní je Matterhorn již bez mraků. Zpoza něj vykukuje Dent Blanche. Dent d´Herens si prohlížíme z opačné strany, než včera. V horní časti traverzujeme sjezdovky. Procházíme okolo startovních pozic (jezdí se tu buď měřené tréninky nebo závody), procházíme tunelem a zastavujeme se. Posilňuji se sušenkou a pak pokračujeme po modré sjezdovce směrem na Kl. Matterhorn (lanovka na něj chrlí jak množství lyžařů, tak i množství horolezců a turistů mířících na Breithorn) Nejdeme až přímo k němu, ale cestu si zkracujeme a míříme přímo do sedla Breithornpass. Podle mne bychom se již měli navázat. Laďa je jiného názoru. Říká, že je to zatím zbytečné a upaluje dál. Co tedy nadělám ... Jdu dál a uvažuju ... Trhliny v ledovci tu jsou a ne malé (viděl jsem na množství fotek). Že nejsou vidět, je dáno množstvím čerstvého sněhu, a o to je to zrádnější. Bezpečnost především!!! Uklidňuje mne ale fakt, že chodník už je prošlapán množstvím lidí. Přicházíme do sedla a zde se navazujeme. Můj návrh ujmout se první pozice je přijat - jsem nejlehčí a nejpomalejší - budu udávat tempo. Vlastně je to prvně, co jdu v lanovém družstvu po ledovci. Překvapením pro mne je fakt, že za sebou vláčím lano, které drhne po povrchu a brzdí mne. Začínáme stoupat. Míjíme se s jinými lanovými družstvy v protisměru, když najednou slyšíme rodnou řeč: "Mařko! Nezdržuj a hoď sebou!". Skupina hanáků z Olomouce právě sestupuje z vrcholu. Zastavujeme se na kus řeči. Nahoře je prý zima a fučí vítr. Poté pokračujeme dál. Cesta se rozdvojuje. Vpravo vede prudká výstupová trasa, vlevo pak mírnějí sestupová trasa. Cik cak traverzujeme prudký svah a blížíme se k vrcholu. Občas se zastavujeme a vydýcháváme se. Řídčí vzduch je znát ... Nejprudší je to kousek pod vrcholem (Kluci později přiznávají, že takto prudký svah není ani na Gran Paradiso ani na Mont Blancu ...). Už jen poslední kroky a vstupujeme na vrcholový hřeben Breithorn West (4165 m). Je přesně 12:25. Jedna skupina odtud právě začíná sestupovat a tak si vrcholu užíváme sami. Opravdu tu silně fučí vítr, ale jinak je nádherně. Jižní italská strana, včetně Matterhornu je sice zahalena v mracích, ale výhled opačným směrem je fantastický. Hřeben Breithornu navazuje na Pollux (Polluce 4092 m), Castor (Castore 4176 m) Lyskamm (4418 m). Následuje Monte Rosa s výraznou Dufour Spitze (4634 m) a pak již skupina Mischabel s nejvýraznějšími vrcholy Taschhorn a Dom (4545 m). Náš první aklimatizační vrchol Gornergrat se krčí hluboko dole a ještě níže hluboko v údolí leží samotný Zermatt. V rychlosti vše fotíme a pak Laďa velí k sestupu. Jsme jen na půl cesty a čeká nás ještě dlouhá cesta... Opatrně sestupujeme. Chce to opravdu opatrně, protože na mačkách se nám dělá sněhové kopito. Jdeme přímo proti polednímu slunci. Pálí tak intenzivně, že se nám snad i pálí vousy na tváři :-) Potkáváme ten párek lidí, které jsme předešli brzo ráno. Potkáváme i lidi bez maček ... Klesání je již pozvolnějí a tak můžeme zrychlit. Přicházíme do sedla, kde je stále dost lidí a tak jdeme ještě kus dál. Na klidném místě pak zastavujeme a obědváme. Uvědomuji si, že jsem si vrcholu ani moc neužil. Jen pár fotek a hned zas dolů. Ale nakonec vždyť na Mount Everestu se to dělá taky tak, že :-) Po jídle pokračujeme dál. Ani se nejdeme podívat na Malý Matterhorn a rovnou míříme k již opuštěným sjezdovkám k Testa Grigia. Podstatně se otepluje. Několikrát zastavuji, svlékám jednotlivé vrstvy, až mi zůstává jen triko a šustka (proti větru a hlavně slunci). Kluci mají opět náskok. Sníh je již značně rozbředlý a chůze v něm není žádná hitparáda. Pod Testa Griggia se již nedá ani mluvit o sněhu - je to spíš břečka s ledovým podkladem a šutry. Vcházíme do vrstvy mraků - viditelnost nic moc (difuze). Ve spodní části ledovce naštěstí z mraků vycházíme a zde i sundáváme mačky. Brodíme se vodou a míříme přímo na Trockener Steg (vynecháváme skalnatý hřebínek, po kterém jsme šli ráno). V 15:45 jsme konečně u stanice lanovky, odkud jsme ráno vycházeli. Už zde jsme docela utrmácení a to nás ještě čeká dlouhá cesta do Zermattu. Ačkoli je léto, v botách bez GTX mám jaro v plné síle :-). Převlékáme se do kraťasů a posilňujeme se z našich zásob. Nejen bageta, ale i pivko docela bodne. Asi po půlhodině začínáme sestupovat po nám již dobře známé trase. Kluci posléze opět získávají náskok a čekají na mne v části Garten. Říkám klukům, aby na mne již příště nečekali, že cestu dobře znám a neztratím se. Prý to pro ně není problém. Chvíli jdeme společně, ale pak ještě odbíhám k nedalekému potoku doplnit zásobu vody a už zase ztrácím :-) Sestup je celkem pohodový a utíká rychle. Tato část je asi nejpříjemnější trasou, kterou jsme v okolí Zermattu podnikli. Přicházím k mezistanici lanovky Furri (1886 m). Odtud je to ještě hodina cesty do Zermattu. Kluci již nikde nečekali - evidentně spěchají do COOPu, nakoupit zásobu piv :-) Přemýšlím, zda mám šanci to stihnout i já. Pokud ano, tak to bude chlupové. Pokračuji dál, ale ukrutně mne bolí šlapky (budou puchýře :-)) a tak usedám na jednu z laviček a pět minut odpočívám. COOP už určitě nestihnu :-) Ale to nevadí - jídlo mám a dvě piva na večer by měla stačit. Do Zermattu přicházím před sedmou hodinou, COOP míjím pár minut po zavíračce a v kempu jsem v 19:10. Dáváme sušit věci, večeříme a poté již slavíme. Je ještě světlo, když nás chlapík z vedlejšího stanu prosí, zda bychom nemohli mluvit méně hlasitě. Právě jde spát, protože brzo ráno vstává. OK, nejlepší bude, když se přesuneme o kus dál a také tak činíme. Podobně se baví i početnější skupina Francouzů a tak si z toho neděláme žádnou hlavu. Okolo půlnoci to Frantíci balí a jdou spát. Nám se ani moc nechce, jsme tu přece poslední večer. Bavíme se dál, až k nám přichází postarší pán a prosí nás, aby jsme se ztišili. Prý nemůže spát (a to stanuje v okrajové části kempu :-)). Omlouváme se a koukáme na hodinky - 2:00 :-) Tak to přeci jen půjdeme lehnout ...

Ráno nikam nespěcháme. Ze stanů nás vyhání až sluníčko. Balíme věci, platíme kemp a pak se vydáváme do centra. Kupujeme pohledy, fotíme se u památníku E. Whympera umístěnému na zdi slavného hotelu Monte Rosa. Dále navštěvujeme hřbitov, kde vzdáváme hold horolezcům zemřelým na Matterhornu. Déle se zastavujeme u hrobu Michela Croze a vedle ležícího hrobu Angličanů Hudsona a Hadowa (tělo Douglase se nenašlo). Na památnících nacházíme i česká jména. Vstup do muzea stojí 10 SF. Stojí to za pohled na přetržené konopné lano? Nakonec se rozhodujeme do muzea nejít. Ještě kupujeme nějaké jídlo na cestu, pár dárků a také víno z údolí Mattertal. Poté se vracíme do kempu pro naše zavazadla a jdeme na nádraží. Vláčkem se přesouváme do Randy, vyzvedáváme auto z kempu a pak již vyrážíme na zpáteční cestu. Jedeme oklikou, chceme ještě vidět Eiger, ale nakonec nám není přáno ... Skoro celou cestu řídí Dušan. Já za volant usedám až v Dolním Dvořišti. V Jihlavě jsme v šest hodin ráno ...