NÁVOD K POUŽITÍ CARVINGOVÝCH LYŽÍ

CD - ROM

 

PaedDr. Miloš Lukášek, Ph.D. - FSpS MU v Brně

 

       Systém výuky lyžování v České republice je předmětem dlouhodobých sporů různých subjektů a organizací. I laikovi je však zřejmé, že neexistuje jediný univerzální způsob nebo postup při výuce jízdy a zatáčení na sjezdových lyžích. Existuje mnoho faktorů, které mohou ovlivnit postup při výuce - věk, strach, fyzické a psychické dispozice, úroveň motorického učení, podmínky sněhové i sklon svahu, zdravotní stav, ambice jezdce apod. Naučit se lyžovat co nejrychleji chtějí ale všichni.
Jednou z cest, jak se rychle a efektivně naučit progresivní carvingovou jízdu je využití krátkých lyží. To není ve světě nic nového, ale s nástupem lyží s malým poloměrem dostala tato výuka novou dimenzi. V našem návrhu výukového postupu chceme ukázat možnosti výuky carvingu od začátečníků bez použití přívratné techniky a smyku. Tyto prvky jsou potřebné pro řešení krizových situací, ale v optimálních podmínkách jsou zbytečné a při nácviku až kontraproduktivní. Nemá význam se učit pohybům, které se potom musíme odnaučovat! Pluh zařazujeme pouze jako jednu z variant bezpečného zastavení.
Nikdo nechce trávit drahocenný čas zdlouhavým nácvikem pluhu a přívratných oblouků. Každý se chce naučit lyžovat co nejrychleji a hlavně si užít radosti z pobytu na horách. I finanční důvody vedou k nutnosti rychlé výuky. Pobyt na horách není levnou záležitostí a proto musíme efektivně využít čas.
Navržený postup je také vhodný pro pokročilé lyžaře, kteří vzhledem k nákupu nového materiálu hodlají opustit starou techniku, ve které se z různých důvodů už nemohou vyvíjet. Osloví také  snowboardisty, kteří zde najdou mnoho společného s jízdou na prkně, hokejisté zde přímo excelují.

Výhody předloženého postupu výuky na krátkých lyžích jsou mnohé – rychlost, přirozenost a pestrost učení, nízké náklady na nákup lyží, rychlé a snadné nastavení vázání,  podobnost s jinými sporty, (online brusle, kolo, běžky), rychlé učení jako motivační faktor, malé zábrany vzhledem k délce lyží, jejich ovladatelnost, velká variabilita provedení „finální jízdy“ apod.  Nevýhodu můžeme spatřovat v horším pocitu při přímé jízdě nebo v oblouku ve větších rychlostech. To jsou však záležitosti, které začátečník, případně dobrý lyžař s ambicemi posunu do oblasti řezaných oblouků, na určitou dobu oželí.

       Výuka na předloženém CD je prováděna na krátkých lyžích (délka 62-97cm, rádius 3,5 – 7,5m) a na slalomových lyžích (rádius do 13m). Jezdci jezdí s holemi, bez nich i s různými pomůckami.
Lyžaři, kteří jednotlivá cvičení předvádí, nemají závodní minulost ani současnost a ani jinak se lyžováním neživí, proto je úroveň jízdy dostupná všem.
Jako novinku ve výukovém filmu zde uvidíme kromě jízd dospělých (muži i ženy) i děti ve věku 7 až 12 let. Díky tomu můžeme vidět různá provedení a formy jízdy odpovídající jak věku, tak technickým i fyzickým možnostem „nezávodních“ lyžařů.

       Hlavní část CD – Cvičení – je rozdělena do dvou etap. První etapa je zaměřena na začátečníky, kteří na lyžích  umí zastavit, případně vyjedou vlekem. Druhá část je věnována lyžařům, kteří chtějí okusit řezané oblouky, dříve dostupné jen sportovním a závodním lyžařům. Cvičení, která jsou v obou etapách na CD prezentována jsou jen ta stěžejní, další modifikace najdete na stránkách carv.cz. Najdete zde také vysvětlení, proč která cvičení provádíme a jaký význam budou mít ve Vašem dalším vývoji. 

       Autoři tohoto CD si nedělají ambice vytvořit ani českou školu carvingu, ani moravskou, jihlavskou nebo brněnskou. Snažili se předložit návod, jak lze postupovat při výuce na krátkých lyžích přístupem, který je symbiózou myšlenek W. Kuchlera a vlastních modifikací. Tento postup byl ověřován zpočátku na volitelných kurzech carvingu pro studenty tělesné výchovy v Brně, poté v rámci doškolování učitelů lyžování a v neposlední řadě je velmi žádán na lyžařských kurzech Univerzity pro sportovní vědu v Magdeburku, kde jeden z autorů každou zimu 14 dní působí. Věříme, že po zhlédnutí tohoto materiálu dostanete nový impuls k lyžování, případně k diskusi o obsahu. 

 

       V první řadě si připomeneme význam vhodného materiálu. Poloměr lyží (rádius) je ve fázi výuky důležitý, protože čím menší rádius, tím rychlejší odezva lyží na pohyb lyžaře. Navíc výuka může probíhat v menších rychlostech, což je v prvních fázích důležité pro odbourávání strachu z náklonů a případných pádů, kdy jde o bezpečnost lyžaře.

Boty jsou vhodné ty, které umožní co největší náklek (ohyb komínu boty, flexi) vpřed. Tedy carvingové, či snowbordové.
Jaký máme důvod zdůrazňovat tuto flexi? Důvodů je více a vzájemně spolu souvisí.

Především zde jde o možnost hranit vnitřní lyží. Jezdec v určité rychlosti a náklonu ke svahu musí jet jakoby v širší stopě, což je dáno nutností kontaktu obou lyží se sněhem a různě pokrčenými končetinami. Jestliže chceme mít vnější nohu optimálně pokrčenou, musí být vnitřní pokrčena extrémně.
Pokud bychom měli běžné boty, případně závodní s pevným komínem, neumožní nám náklek a proto musíme vnitřní lyži předsunout, aby byl zachován úhel v kotníku, který bota umožní. To vede k tomu, že je zatížena pata boty, potažmo patka lyže. Lyže zatížená na patě (i když na hraně) nemůže nakrajovat, případně vést oblouk tak, jako když je zatížená a zahraněná přední část lyže. Navíc tato poloha vede k záklonu, který je nestabilní, zároveň je přetěžováno svalstvo této vnitřní nohy. Nedostatečnou možnost nákleku jde mnohdy kompenzovat předklonem, což vede k posunu těžiště vpřed a k podobnému efektu (detailněji články na carv.cz).
Význam desek pod vázáním byl mnohokrát popsán, nebylo však zdůrazněno, že bez dostatečné výšky desek (záleží na radikálnosti jezdce i tvrdosti a šířky lyže pod botou) lyžař v náklonu do oblouku chytá přezkami nebo přímo skeletem boty o sníh.

V následujícím textu se zastavíme u bodů, které vyvolávají polemiku a které se zde pokusíme vysvětlit. Jsou to především následující termíny:

ROTACE
ZATÍŽENÍ VNITŘNÍ LYŽE
ZAHÁJENÍ OBLOUKU NA VNITŘNÍ LYŽI
PŘEDSOUVÁNÍ VNITŘNÍ LYŽE
ŠÍŘKA STOPY A JEJÍ ZMĚNY V PRŮBĚHU OBLOUKU
PŘEDKLON

Termín rotace je trnem v oku všem lyžařům, kteří si pod tímto pojmem představují francouzskou rotační techniku. Pokud řekneme spíše natočení ramen a trupu do oblouku, již to nezní tak kacířsky. Přitom při pohledu na jezdce Světového poháru (točivé disciplíny) vidíme, že osy spojující kolena a ramena nejsou vzájemně  rovnoběžné, ale ramena jsou ve fázi zahájení a vedení oblouku natočena do oblouku. Můžeme zjednodušeně říci, že ramena vedou oblouk. Na CD, ve Cvičení „Základní carving“ je toto ještě více zjednodušeno, především pro výuku dětí – zde je oblouk veden pohledem. Pokud toto funguje u paraplegiků (pohled do oblouku vede k zahájení oblouku) a jedna z prvních technik zatáčení byla rotace (asi naprosto přirozená), mělo by to fungovat i v třetím tisíciletí.
Pokud chceme zatížit vnitřní lyži v poloze, kdy jedna noha je více (vnitřní) a druhá méně (vnější) pokrčená, je posun a natočení trupu do středu oblouku jediná možnost, jak toho dosáhnout. Pokud totiž stojíme na rovině, není problém zatěžovat obě lyže jak chceme. Ale pokud máme jednu nohu výš (na podložce), automaticky si stoupneme tak, že hmotnost je přenesena více na spodní nohu, protože je to daleko méně namáhavé. Takto to funguje, díky odstředivé síle i v náklonu, ke kterému  při jízdě v oblouku dochází. Proto v oblouku většina lyžařů zatěžuje více vnější lyži, neboť je to z mechanického hlediska v určitých fázích oblouku výhodnější.

Proč tedy vlastně při zahájení oblouku zatěžovat více vnitřní lyži?
Pokud chceme nakrojit oblouk co nejrychleji, musíme postavit lyže co nejrychleji na hranu a prohnout je, aby se zmenšil poloměr oblouku (viz carv.cz – rádius).
V první fázi oblouku nepůsobí na jezdce příliš velké odstředivé síly (vzhledem k tomu že dráhy těžiště lyžaře a lyží jsou jako rozvírající se nůžky), proto je možné zahájit oblouk výrazně na vnitřní lyži – hmotnost lyžaře na jedné lyži ji více prohne a oblouk má menší poloměr, než kdyby byl oblouk zahájen na obou. Tak zahájíme oblouk radikálně a z vrstevnice se rychle dostáváme na spádnici, kde získáváme rychlost.

Běžnému lyžaři pomůže rozložení hmotnosti na obě lyže šetřit pohybový aparát a oddálit únavu.
Sportovní lyžař se dostane více „do oblouku“ (prožitek z odstředivé síly), slalomář jede kratší trasu a dříve získá rychlost po projetí branky. Zároveň se zahájením oblouku s tlakem na vnitřní lyži je nutné trup přesunout nejen do středu budoucího oblouku, ale je většinou nutný i náklon ze svahu (psychicky náročné).
 

 Vzhledem k tomu, že se zabýváme obloukem a jeho jednotlivými fázemi, je třeba si uvědomit jednu důležitou a notoricky známou věc:
Síly působící na lyžaře (tíhová, odstředivá, setrvačná ...) v oblouku jsou podobné, jako když sjíždíme na lyžích buben skokanského můstku (obr.1). – zjednodušeně rovina (1.fáze), svah (2.fáze), rovina (3.fáze).

 

Při přehranění je jezdec v situaci, kdy sjíždí z roviny na prudký svah viz obr.1-1.fáze. Zde působí zrychlení nejen díky čím dál prudšímu svahu, ale i díky zvětšujícímu se náklonu lyžaře do oblouku (lyže více na hraně). Tím se zároveň zmenšuje poloměr oblouku a svah se stává ještě prudším (čím rychleji měním míru hranění a zároveň čím více zatížím vnitřní lyži). Na jezdce v těchto okamžicích působí síly, které jdou proti němu a mají snahu ho dostat do záklonu. Pokud chce zůstat ve stabilní poloze, řeší to náklekem (boty) a předklonem (trup).
2.fáze je poměrně jednoduchá a krátká. Snahou je nedostat se do záklonu, což není úplně jednoduché tváří v tvář kopci pod sebou.

Ve 3.fázi – po přejezdu spádnice narůstají odstředivé síly, protože se dráha lyží a těžiště kříží.  Lyžař přenáší hmotnost a tím i působiště sil na obě lyže a ve fázi ukončení oblouku převážně na vnější. Ta je méně pokrčena, proto snese větší zatížení. Zároveň přenosem sil na jednu lyži se  lyže více prohýbá a udržuje tak relativně stálý poloměr při zmenšující se míře hranění při překlápění do dalšího oblouku před přehraněním. Při přehranění se z bývalé vnější, až 100% zatížené lyže stává vnitřní se 100% zatížením.To umožní radikálnější zahájení oblouku (tlak na jednu lyži = prohnutí = zmenšení rádiusu, zvyšování hranění = zmenšení rádiusu).
Jak řešit tuto situaci jsme již popsali. Toto přehranění je velice rychlé a oblouky začínají ihned radikální křivkou. To nám umožní ihned se do oblouku „položit“.
Předsouvání lyže jako princip kroku při zahájení oblouku jde proti principu správně zahájeného carvingového oblouku. Některé postupy na tomto staví, jde však jen o usnadnění zahájení oblouku, většinou však v pojetí smykovém. Naší snahou by mělo být při zahájení oblouku vědomě podržet špičku vnitřní lyže na úrovni spodní, abychom zatížili její přední část– tlak do malíkové hrany. Toto zatížení přední části lyže (vnější hrana) opět nejde bez rotace ramen do oblouku. Při tradičním odklonu trupu od svahu nutně dojde k předsunutí vnitřní kyčle a tím i vnitřní lyže. Na patce vnitřní lyže stát nemohu, je to namáhavé, proto nepřiměřeně zatěžuji vnější lyži – viz začátek textu.
Další mediálně prezentované – široká stopa. Šířka stopy se mění v důsledku mnoha vnitřních i vnějších podmínek. Obecně se dá říci, že široká stopa ve všech fázích obloku je typická pro začátečníky a při výuce. Někdy se z přemíry snahy udržet širokou stopu (protože někdo tvrdí, že je to carvingové pojetí) stane to, že lyžař hraní vnější lyží, ale sedí na vnitřní (pokrčené) noze, vnitřní lyže je na ploše, ale trup je nad touto lyží a celkové pojetí je velmi statické. Ve vyšším stadiu carvingu se šířka stopy mění v průběhu oblouku. Fáze vedení je jasná – ve velkém náklonu nemohu jet v úzké stopě – spodní lyže by nedosáhla na sníh. Při výjezdu z oblouku a při přenášení hmotnosti na vnější lyži (popsáno – odstředivé síly, příprava na přehranění) je vnější lyže více zatěžována než vnitřní. To vede k jejímu prohnutí, zmenšení poloměru oblouku, který vykrajuje vnější lyže a k sjíždění obou lyží do užší stopy. Ve fázi přehranění se stane, že jsou lyže úplně u sebe – úzká stopa.
Má to svoje výhody – při rychlém přehranění nestačím předsunout budoucí vnitřní lyži a tím ji zatížím v její přední části – tlak do malíku – lyže agresivně nakrojuje oblouk.
Další výhoda – při přehranění v úzké stopě je krátká pasivní fáze, kdy se přesouvá trup přes lyže – plocha vnitřní lyže – obě lyže, plocha vnější – přehranění. V úzké stopě je to okamžik a vzápětí zažijete opojný pocit (chvíli než si zvyknete – úlek) kdy lyže míří někam mimo vás, aby se vzápětí zakrojily do sněhu a opět zamířily do zamýšleného směru jízdy.
Pokud provedete toto přehranění dostatečně rychle, zahajujete oblouk na zatížené, zatažené vnitřní lyži. Další přenos hmotnosti na lyže byl popsán a je velmi individuální. Roli hraje i to, jaký typ jízdy preferuji, na podmínkách a dalších faktorech.
Ještě se vraťme k předsouvání vnitřní lyže - tento jev nastává po přejezdu spádnice a nejvýraznější je při ukončení oblouku. Má však funkci jinou, než pomáhat zahájení oblouku – po přejezdu spádnice působí na lyžaře setrvačné síly (lyžař sjíždí z kopce do roviny – obr.1 – 3.fáze) tak, že tlačí trup vpřed do předklonu. Předsunutí vnitřní lyže je víceméně nutný stabilizační prvek, který předklonu zabrání a který vidíme v extrémní podobě především u začátečníků.

 

Na závěr několik tipů. Neberte obsah tohoto CD jako jediný možný postup, přistupujte k němu aktivně. Některá cvičení Vám půjdou lépe, některá hůře, ale zkuste si celou škálu. Každý lyžař preferuje jiný styl jízdy. Někdo má rád rychlost a pro toho lyže o poloměru cca 10m budou v Alpách rozhodně málo. Někdo rád krouží čisté oblouky v relativně malé rychlosti nebo naopak na velmi prudkém kopci a pro toho bude poloměr 10m ideální.
V textu, omezeném délkou, nelze vše vysvětlit dostatečně zeširoka. Proto jsou informace zhuštěné a tím i trochu nepřehledné. Zkuste si s textem „carvovat“ na koberci mezi dvěma křesly, o které se dá opřít a simulovat náklon v oblouku.

Další rady už na svah. Pokud máte možnost, začínejte na mírnějším kopci, modrá až červená sjezdovka. Začněte bez holí, tím snáze si osvojíte nové pohyby, které vedou k zatížení vnitřní lyže na začátku oblouku. Jízda s holemi vás svazuje a především dlouholetí lyžaři, jakmile uchopí hole jsou svázáni klasickou technikou (píchání, protirotace). Bez holí získáte pocit svobody, a jízda je bezpečnější.
Pokud se vám přestává dařit, většinou se zapomíná na natočení ramen do oblouku při jeho zahájení.
V obloucích na prudším úseku je třeba vydržet psychicky na spádnici a snažit se tuto fázi zajet čistě bez smyku s velkým náklonem vpřed a do oblouku (snowborďáci ví, o čem mluvím). Při prvních obloucích v jízdě jeďte méně agresivně, postupně přidávejte tlak do lyží a náklony do oblouků.
Pokud se dostanete do krizové situace, není žádnou hanbou smýkat – bezpečnost především.

Nakonec se zastavíme u některých jízd, které vidíte na CD.
Izolovaný oblouk je nejlépe s dětmi zahajovat na svahu s dojezdem do roviny. To ale předpokládá šlapat nebo bruslit nahoru do svahu. Ideální je co nejdříve vyjet vlekem na mírný svah a tam cvičit.
Jednotlivý oblouk se vám možná nebude příliš dařit, ale jakmile spojíte dva a více, již začne hra s odstředivými a setrvačnými silami. Zde už záleží na citu „pro hranu“, abyste náklonem trupu a zatížením lyží vytvářeli charakter oblouku.
Možná se vám bude zdát, že v základní etapě „pádová technika“ nemá co dělat. Podle našich zkušeností procvičením „kontrolovaného pádu“ může lyžař jen získat. Odpadne respekt z pádu jako z chyby, kde se nejčastěji zraním a měřítka úrovně jízdy (pokud jsem nespadl, jezdím dobře). Dále se lyžař naučí jezdit v nižším postoji, což je vždy spíše výhoda. Pojetí „budu jezdit tak, abych nepadal“ brzdí výuku a zde se dá s nadsázkou říci, že  kdo nepadá, jezdí pod své možnosti. Pro zachování všech bezpečnostních hledisek je lepší si projít i pády v expertní etapě.
Každá „kategorie“ cvičení uvádí jen ta stěžejní, pokud budete chtít (především pro děti) výuku zpestřit, jistě vymyslíte další modifikace jak v provedení, tak v různé dynamice.
Zkuste jezdit „pocitově“. Jednu jízdu mírně, další  s důrazem na techniku, další agresivně apod. Pokud projdete všechna cvičení, nacvičíte dovednosti, které můžete využít i v extrémní jízdě, například v tzv.bodycarvingu. Tam využijete rotaci při zahájení oblouku a při kontaktu obou rukou se sněhem, ale pokud chcete „sednout“ na svah, nutně musíte vysadit i boky. Tato jízda je už velmi individuální a projeví se zde jak fyzické dispozice, strach, technická vyspělost jezdce, tak i kloubní pohyblivost apod.
Při nácviku 360ky pozor – v druhé fázi pojedete v protisměru, neboť svah je jednosměrka. Je proto vhodné zabezpečit svah (kolegové…) tak, aby nedošlo ke střetu.  Názor pojišťovny na zavinění by byl asi naprosto jednoznačný.

Konzultace vašich pokroků, případně sporných míst či zádrhelů je možno řešit dotazem do fóra na stránkách carv.cz, kde se budeme snažit Vaše dotazy zodpovědět. Věříme, že vás naše cvičení posunou k vrcholným prožitkům z řezaného oblouku.

 

Publikováno ve SNOW č.17 prosinec 2004