| zpráva: |
Já naštěstí s tak prasecky upraveným kopcem zkušenosti nemám a na to, na čem se jezdívalo kdysi, navíc jinak s
jinými lyžemi, si už moc přesně nepamatuju. Ale to s těmi hrudkami a oporou o ně zní docela logicky. V takovém
případě by ses pohyboval po dost atypické podložce a správně přizpůsoboval svou techniku aktuálním podmínkám –
včetně úpravy rozložení váhy, volby úhlu zahranění, rychlosti jízdy atd. (Když by ses do hrudek opřel
přílišným tlakem pod příliš velkým úhlem, neudrží tě. V měkkém se váha taky rozkládá na obě lyže, aby se tolik
nebořily...)
Nakonec jízda jako taková je přece permanentní proces interakce mezi systémem lyžař-lyže a
podložkou-sněhem. Lyžař v něm průběžně reaguje právě na měnící se podmínky. A v tomhle procesu se neustále
střetává 1. snaha lyžaře jet svou jízdu a „vnutit“ ji kopci s 2. podmínkami, jež to umožňují v různé míře.
V popisovaných nekvalitních a proměnlivých (chvílemi lepší, pak horší) podmínkách pak lze asi sotva
hovořit o „jediné optimální technice“, neboť svah bude nejspíš vyžadovat její průběžné přizpůsobování. Takže
optimální technika by se (nejenom tam) dala velmi obecně definovat jako ta, která je v daný moment z hlediska
lyžaře, jeho cílů a možností nejúčelnější.
Což jsem neopsal z žádné učebnice, ale dospěl k tomu opravdu
přes ty hrudky :-))) |
|
