Fagaras 2008 - .: Artie :.

Okolo půl sedmé přijíždíme autobusem do rumunského města Sibiu. Díky havárii kamionu na české dálnici máme 3 hodiny zpoždění :-( To nebylo v plánu. Jsme na externím autobusovém nádraží a navíc nám zanedlouho jede poslední vlak. Rychle tedy zjišťujeme cestu k vlakovému nádraží - prý jsou to asi 3 km. To bychom mohli stihnout a tak odmítáme nabízené taxi. Svižnou chůzí se vydáváme podél trolejového vedení po městském okruhu. Cestou se ptáme místních lidiček, zda jdeme správně a jak je to ještě daleko. Bohužel je to dál, než jsme předpokládali. Čas neúprosně běží a nádraží je stále daleko. Poslení metry skoro běžíme (dáli se to tak říci s dvaceti kilogramy na zádech). Přibíháme přímo na první nástupiště. Vlak tu sice je, ale jede jiným směrem. Průvodčí nás posílá na třetí nástupiště. Běžíme tedy k podchodu, který je jak na potvoru na druhé straně nádraží (pan Murphy by se smál :-)) a dále na naše nástupiště. Vlak tu je a kupodivu je to ten náš. Uf!!! Nastupujeme a vlak se pomalu rozjíždí. Kontrolujeme čas - je pět minut po plánovaném odjezdu :-) To tedy bylo o fous :-) Vlak je plný, stojíme tedy v chodbičce. Zanedlouho přichází průvodčí. Lístky jsme si již nestihli koupit, ale to není problém. Stojí nás to 5 Lei - hezky bez dokladu - pěkně do kapsičky :-) Po 45ti minutách přestupujeme v Podu Olt a odtud je to již jen jedna zastávka. Je 20:15 a přijíždíme do Turnu Rosu - naší výchozí vesničky do hor. Vystupujeme z vlaku a rozkoukáváme se. Mik si ještě fotí vlak a pak se již vydáváme do vesnice. Turistické značení (červený kříž) začíná již kousek za nádražím. Bohužel se brzo ztrácí. Hledáme důvod a je to zajímavé. Místní obyvatelé pravděpodobně ani neví, k čemu ty červenobílé značky na sloupech jsou, a tak když je například potřeba sloup pobít plechem, značku prostě bez náhrady překryjí kusem plechu. Budíme pozornost místních lidí. Jedna stará paní se s námi snaží komunikovat, ale my nerozumíme jí a ona zase nám :-) Okolo nás pobíhají kozy, které se právě vrací z pastvy a my jdeme do mírného kopce dál, až na konec vesnice. Zastavujeme se u koryta s vodou a lehce se oplachujeme. Kousek odtud je rozcestí. Naše cesta vede přes monastýr Turnu Rosu, který je podle ukazatele vzdálený 3 km. Příchází ke mě jedna paní a povídá: "Monastýr - schlafen". Tak tam se dá spát. Díky, možná to zkusíme. Přecházíme most přes potok a stoupáme za vesnici. Zanedlouho nacházíme dobré místo ke spaní. Je to hned vedle potoka. Už se šeří a tak neváháme - stavíme stan a večeříme. Mik z batohu vytahuje své překvapení - expediční tričko Fagaras 2008. Je velmi pěkné a určitě se bude hodit. Díky moc :-) Jdeme na kutě. Po noci strávené v autobuse se potřebujeme řádně vyspat.

Ráno se balíme a vyrážíme v 9:15. Jdeme po prašné cestě a asi po 30ti minutách přicházíme k odpočívadlu pod monastýrem. Doplňujeme vodu z pramenu a jdeme se podívat na monastýr. Ten se právě částečně rekonstruuje. Procházíme se po dvoře a zastavujeme se u pěkné kapličky - asi nejzajímavější stavby. Následně se vracíme k odpočívadlu a pokračujeme dál. Zde již cesta stoupá více do kopce a zakrátko přicházíme k turistickému ukazateli. Překračujeme říčku a následuje prudké stoupání po zalesněném hřbetu. Mimo jiné si všímáme jednoho obrovitého buku. Je opravdu majestátný a stojí tu již hodně let. Přicházíme na pěknou louku. Vidíme odtud jeden z bočních hřebenů a také stádo krav v údolí. Dáváme tu pauzu a posilňujeme se. Poté opět vstupujeme do lesa a již mírnějším terénem pokračujeme dál. Les s přibývající výškou postupně ubývá a ocitáme se v kosodřevině. Občas projdeme i malou, ale krásně rozkvetlou horskou loukou. Na jedné z nich odpočíváme, když zvrchu přichází skupinka tří Rumunů. Zdravíme se a oni na naši adresu prohazují, že nahoru se jde špatně. S úsměvem přikyvujeme. Již vidíme hlavní hřeben a zanedlouho jsme nahoře - v sedle Saua Corbului (1568 m). Výhled do údolí je lehce zastřen oparem, ale i tak pěkně vidíme všechny vesnice i řeku Olt. Kousek po hřebeni západním směrem se prohánějí dva koníci. My ovšem míříme na opačnou stranu. Stoupáme na vrchol Chica Federesului (1820 m) a sledujeme nedaleké stádo ovcí. Ovčácští psi zase pozorně sledují nás a dávají nám o sobě vědět štěkotem. Ve 14:15 jsme na vrcholu. Zde si můžeme prohlédnout hřeben a vlastně i trasu, která nás čeká v následujících hodinách. V dálce za výrazným vrcholem Vf. Surul (2283 m) jen z části vykukuje Vf. Budislavu (2343 m). Pokračujeme dál, míjíme stádo koní a na vrcholu Tatarul (1890 m) doháníme tři postavičky. Jsou to mladí kluci z Maďarska a zjevně dezorientovaní - ptají se nás, zda ten mohutný kopec před námi (Surul) je Negoiu ... Jejich mapa připomíná spíš mapu celého Rumunska :-), takže se jim ani nedivíme. Uvádíme je do reality a vysvětlujeme jim jejich současnou pozici. Chvilku se tváří vyděšeně a pak pokračují dál. Zanedlouho pokračujeme za nimi a sestupujeme do sedla Saua La Apa Cumpanita (1807). Je tu stádo ovcí a hlídající psi nám již z dálky dávají najevo, že o nás vědí. Jak napovídá název sedla i značení v mapě, měl by tu být pramen vody. A je tomu skutečně tak. Doplňujeme tedy naše láhve a svačíme. Jeden z ovčáckých psů přichází až k nám a hladově nás hypnotizuje. Je ovšem hodně plachý - když mu Mik hází kus tyčinky, stáhne ocas a utíká pryč v domnění, že se jedná o kámen. Následuje převážně mírné stoupání až k sedlu Saua Surului (2113 m). Zde se nám otevírá pěkný pohled do následujícího údolí. V sedle je postaven stan. Jedná se o dva chlapíky z Česka, kteří tu jsou se svými dětmi. Právě začínají vařit večeři. Maďaři tu pravděpodobně také budou nocovat. Mají tu batohy a nalehko se škrábou nahoru na Surul. My půjdeme ještě dál. Bohužel se kazí počasí, přichází oblačnost a vršek Budislavu se halí do mraků. Až do následujícího sedla jdeme převážně po vrstevnici a cestou míjíme několik vydatných pramenů vody. Za sedlem pak stoupáme na Budislavu. Je to sice již dnešní poslední stoupání, ale síly již docházejí. V půlce svahu krátce odpočíváme, posilňujeme se sušenkama a krize je zažehnána. Vršek je stále zahalen v mracích a tak rychle sestupujeme do sedla. Zde jsou mraky již částečně protrhané a viditelnost podstatně lepší. Okolní hory jsou nádherné a v údolí pod námi se rozprostírá pěkné jezero (není vyznačeno na mapě). Budeme tu nocovat. Stavíme stan a vaříme. Večeře by sice mohla být vydatnější (neposedný ešus se sám od sebe převrhl a polovina špaget skončila na zemi :-) ), ale i tak je dobrá. Venku se již stmívá, je chladno a to je nejvyšší čas jít spát.

Ráno je stále ještě oblačno, ale mraky jsou přeci jen výše než včera večer. Balíme stan a Mik jde do údolí pro vodu. Okolo procházejí Maďaři a my v 8:45 vyrážíme za nimi. Za chvilku jsme v sedle Portite Avrigului, odkud se nám otevírá pohled do údolí s jezerem Avrig. Jezero je ještě z části zamrzlé a stojí u něj dva stany. Sestupujeme k němu necelých 200 výškových metrů. Pěkný dojem nám ovšem kazí množství odpadků, které tu je v okolí a i v samotném jezeře. Překračujeme odtok z jezera, jenž dále tvoří pěkný kaskádovitý vodopád a začínáme stoupat do sedla Girbovei. Doháníme Maďary, kteří právě překonávají jedno ze sněhových polí a jdeme za nimi až do sedla (2140 m). 400 metrů nad námi se tyčí Vf. E. Ciortea. Blízký vrchol Vf. Girbova odtud vypadá, jako tři samostatné, navzájem se překrývající vrcholy. Po krátké pauze obcházíme Girbovu. V následujícím sedle potkáváme dva protijdoucí Rumuny a stoupáme na vrchol Scara (2306 m). V 11:00 jsme nahoře. Bohužel vrchol je právě v mracích a tak z očekávaného výhledu nic není. Děláme společnou vrcholovou fotku s šedým pozadím - lepší než žádná. Maďaři přicházejí postupně. Gábor se nám chlubí fotkou kamzíka. Vzápětí se však obloha protrhává a otevírá se nám výhled na okolní hory. Negoiu se sice ještě krátce skrývá v mracích, ale nakonec se i ona ukazuje ve své celé kráse. Scházíme do sedla Saua Scarii (2146). Stádo ovcí tu hlídá početná skupina ovčáckých psů. Nejen, že na nás již z dálky štěkají, ale dokonce nám brání i v dalším postupu. Snažíme se je obejít, ale oni nám nadbíhají ... Nakonec zasahuje bača, který je dlouze a rázně okřikuje. Až poté nás nechávají na pokoji. V sedle odpočíváme a obědváme. Opět nás hladově pozoruje jeden ze psů. Nejdřív na nás štěká a pak přijde prosit o žrádlo - to jsou teda způsoby :-). V sedle je plechový bivak Salvamontu a pod ním prý pramen vody. Té máme zatím dost, a tak po ní ani nepátráme. Pokračujeme dál a občas se ohlížíme zpět. Stádo ovcí se přesouvá na novou pastvinu tou nejkratší možnou cestou - přímo ve stěně Scary. Nezastavuje je ani sněhové pole :-) Jsou jak kamzíci :-) Následně se nám otevírá nádherný výhled západním směrem na hřeben s výraznými vrcholy Boie (2431) a E.Ciortea (2419 m). Nádhera!!! V sedle Serbotei (2123 m) krátce odpočíváme (Mik dezinfikuje vodu a větrá boty :-)) a následně stoupáme na Vf. Serbota (2331 m). V udolí je zřetelně vidět cabana Negoiu. Potkáváme tři rumunské turisty a ptáme se jich, jak je to ještě dlouho na Negoiu. Prý asi 2,5 hodiny... No uvidíme. Na vrcholu Serbota se příliš nezdržujeme a rovnou sestupujeme po ostrém hřebínku. Jedná se o nejnáročnější úsek v celém Fagaraši. Hřeben je hodně skalnatý, takže přicházejí na řadu lezecké praktiky. Na nejexponovanějších místech je cesta jištěna ocelovými lany a řetězy. Je nutné slézt dolů, kousek popojít, vylézt nahoru, přelézt na druhou stranu hřebene a zase dolů a pak nahoru a tak stále dokola :-) Celou dobu před sebou sledujeme Negoiu a připadá nám, že se ani nepřibližujeme. Konečně přicházíme do sedla Cleopatrei, kde tento úsek končí. Ze Serboty nám to trvalo necelé dvě hodiny ... Děláme společnou fotku se Serbotou v pozadí a pokračujeme dál. Přicházíme pod samotný vrchol Negoiu. Přecházíme jedno sněhové pole a zastavujeme pod druhým. Stoupat mokrým nestabilním sněhem v takto prudkém svahu není dobrý nápad a tak se snažíme sníh obejít po okoních skalách. To se nám bez problémů daří a tak v 17:30 přicházíme na vrchol druhé nejvyšší hory Fagarase - Negoiu (2535 m). Je odtud krásný výhled do okolí. Mimo jiné je na jižní straně vidět přehrada Vidraru, kde jsem byl před šesti lety a i cíl naší dnešní cesty - jezero Caltun. Je to nedaleko a tak si už plánujeme pohodový večer :-))) Po 20 minutách na vrcholu pokračujeme dál a sestupujeme po značené cestě. Překonáváme jeden zasněžený úsek a poté i druhý. Zde se ovšem značení ztrácí pod sněhem. Dole asi 100 metrů pod námi cesta je a tak k ní scházíme. Překvapuje nás, že tu není červené značení, ale žluté. Tato značka není ani v mapě a tak těžko říci, kam vede - pravděpodobně do údolí. Vracíme se opět nahoru, hledáme naší cestu a nacházíme strungu Dracului (Dračí soutěsku). Je to vlastně žleb, kudy vede cesta jištěná řetězy. Problém ale je, že je komletně pod sněhem (tajícím, nestabilním a plným děr). Nějaké řetězy sice vidět jsou, ale většina jich je také pod sněhem. Chvilku na to koukám a pak říkám NE - do toho nejdem. Vlézt tam, to by byl dost velký hazard a bláznovství. Do údolí přilétává vrtulník Salvamontu. Chvilku krouží dole a pak stoupá a letí k nám. Následně se zastavuje a chlapíci z horské evidentně čekají co uděláme (až po několika dnech se dovídáme, že právě dnes se stalo neštěstí a zemřela tu česká turistka, která ve strunze Dracului uklouzla). Právě zkoumáme mapu a zvažujeme naše možnosti. Nechceme horskou službu dále znervózňovat a tak přelézáme na druhou stranu hřebene. Tím jim dáváme signál, že do strungy nejdeme a mohou v klidu odlétnout. Čekáme na naše maďarské kolegy, kteří právě sestupují z Negoiu. Společně pak dáváme hlavy dohromady. Někde by tu měla být ještě strunga Doamnei. Podle mapy k ní vede cesta značená modrým křížem. Ta tu ovšem nikde není a tak se vydáváme po jediné možné cestě a sestupejeme opět dolů k cestě se značkou žlutého pruhu. Cesta naštěstí neklesá do údolí, jen obchází skalní hřbet a stoupá opět na hřeben. Paráda, přesně to potřebujeme. Jen ještě aby strunga Doamnei také nebyla pod sněhem. Nakukujeme do ní ... a tady po sněhu není ani památky. Sestupujeme tedy severní stěnou dolů. Je to trochu lezení, ale na pohodu. Během anglické komunikace s našimi maďarskými kolegy přejmenováváme strungu Doamnei na "strungu Easylui" :-) Přicházíme na křižovatku cest. Následně pokračujeme po velkém sněhovém poli a sestupujeme k jezeru Caltun (2130 m). V 21:20 jsme v cíli. Již se stmívá a tak rychle stavíme stan. V závětří plechového bivaku Salvamontu vaříme večeři a po jídle jdeme celkem unavení spát.

V noci byla docela zima, ale ráno je parádní - obloha bez mráčku. Dnes bude "odpočinkový" den. Jdu pro vodu k vodopádu pod jezerem. Při balení stanu sledujeme kamzíka a máme možnost v reálu vidět i sesuv kamenné laviny do údolí. Maďaři vyrážejí dřív, my máme ranní starty trochu pomalejší (hlavně já :-)) Stoupáme na Vf. Laitel (2390 m). Celou dobu pozorujeme nádherné panoráma s jezerem Caltun a hlavním vrcholem Negoiu. Krásný je i pohled na boční hřebeny a zelená údolí. Za sedlem Doamnei (2294 m) přecházíme další větší sněhové pole a pak přicházíme k rozcestí. Zde odbočujeme z hlavního hřebene a po modře značené cestě klesáme k Balea Lac - jezeru s turistickou chatou a hotelem. Až sem stoupá tzv. Transfagarašská magistrála - silnice, která ve výšce 2030 metrů nad mořem protíná hřeben Fagaraše tunelem a následně pokračuje k přehradě Vidraru a dále na jih. Pamatuji si to tu dobře, po této silnici i tunelem jsem již v minulosti jel. Tenkrát tu ovšem stály jen dvě chaty. Nyní se tu již staví další dvě budovy. Jezdí sem i lanovka a tak tu o turisty nouze nebude. Je pondělí, a asi i díky tomu tu zase tolik lidí není. Přiznám se, že jsem tu čekal větší nával. U parkoviště je několik stánků se suvenýry a mimo jiné tu prodávají i sýr. Nejdříve okukujeme turistickou chatu, ale pak se rozhodujeme a jdeme do luxusnějšího hotelu, který je vystavěn přímo na jezeře. Na zahrádce sice volná místa ještě jsou, ale bohužel již ne ta ve stínu slunečníků. Vybíráme si tedy stůl uvniř v přijemném chládku. Točené pivo nemají a tak nám musí stačit lahvový Ciuc. Objedáváme si výborné jídlo (za sebe mohu říci, že vepřová panenka se žampiónovou omáčkou byla výtečná) a konečně máme možnost více pokecat s našimi kolegy. Jmenují se Gábor, Ištván a Atila. Pocházejí od Balatonu a je jim jen něco málo přes dvacet let. Gábor je učitel biologie a Ištván s Atilou myslivci. Mají tu ale smůlu. Nejdřív jim nepřinesli jedno jídlo, poté si Ištván nadvakrát objednával moučník, který také nakonec neviděl a bochník chleba si doslova také museli vyhádat. Jinak obsluha je tu celkem početná i aktivní, ale někde jim to vázne :-) Atila jede dnes domů. Má nějaký problém s nohou a je na něm vidět, že se už těší. Ostatní budou pokračovát dál a mají v plánu dojít až na Piatru Crailului. Zatím ovšem neví, kdy půjdou dál. Nejprve musí najít nějaké rozumné ubytování pro Atilu a možná tu ještě přespí s ním. To se ještě uvidí. Loučíme se tedy a opouštíme restauraci. Vyhazujeme naše odpadky do koše u cílové stanice lanovky a já si až nyní uvědomuju, že jsem si v restauraci nedal nabít akumulátor do foťáku. Jsem to ale blb. No co se dá dělat. Vracíme se k restauraci a odtud stoupáme zpět na hřeben po značce modrého trojúhelníku. Asi za 40 minut jsme v sedle Saua Caprei (2315 m) a scházíme k pěknému jezeru Capra (2249 m). Jsou tu již ti Češi, které jsme potkali první den. A na protější straně jezera má postaveny stany skupina Rumunů. Nacházíme vhodné místo i pro náš stan. Necháváme tu věci a jdeme se porozhlédnout po okolí. Je tu jakýsi pomník ve tvaru stély. No už se trochu rozpadá. Jdeme se podívat k jižnímu svahu. Pod námi ústí tunel a silnice se vlní v serpentýnách do údolí. Vracíme se zpět, stavíme stan a jdeme se po několika dnech umít. Večeříme a sledujeme dvě postavičky, které sestupují ze sedla k jezeru. Je to Gábor a Ištván :-) Atila prý stopl auto, které ho odvezlo dolů a tak mohli jít za námi. Kluci si staví stan vedle nás.

Probouzíme se opět do krásného dne. Balíme věci a vydáváme se na cestu. Rumuni vyrazili již před námi, stejně tak i Maďaři. Češi jdou krátce za námi. Cesta vede převážně po vrstevnici až do okamžiku, kdy se ve srázu pod námi objevuje ohromné sněhové pole. Cesta vede přímo přes něj a Rumuni do něj právě nastupují. Gábor s Ištvánem spekulují, zda se to nedá nějak obejít. Říkám jim, ať jsou za námi, ale Ištván prý cestu našel. Pomalu nás docházejí i Češi a tak neváháme a scházíme dolů a vstupujeme na sníh. Na konci sněhového pole čekám na Mika, který pomalu přichází i s českou skupinou. Gábor s Ištvánem se nahoře marně snaží najít cestu dolů a tak se vracejí a jdou v našich stopách. Doháníme Rumuny, kteří jsou dost pomalu a evidentně nemají moc zkušeností. Jejich pupkatý velitel sice zkušenosti má, ale snaží se všechny dirigovat - včetně nás. Cestou se bavím s Čechy. Jsou z Liberce a vyrazili s dětmi. Ty šlapou docela statečně. Chlapík vypráví, jak včera ulouzl na sněhu a jel dolů až se zastavil o šutry ... Má ošklivě potlučenou ruku, ale měl asi i dost štěstí. Překonáváme suťovisko, další sníh a některým úsekům se vyhýbáme. Podcházíme je v hodně prudkém svahu a je to docela náročné. Naštěstí utíkáme Rumunům. Konečně jsme zace na pevné cestě a můžeme si oddechnout. Za krátko přicházíme do sedla Fereastra Zmeilor. Je tu rozcestí a malé skalní okno. Pokračujeme ještě kousek za sedlo. Zde odpočíváme a doplňujeme energii. Modlíme se, aby nás mezitím nedohonili Rumuni. Ti jsou ale natolik pomalí, že to nehrozí a navíc se později na rozcestí vydávají do údolí. Následující skalnatý hřebínek je jištěn řetězy, a asi ne nadarmo se mu přezdívá "Tři kroky od smrti". Mezi řadou pomníčků a křížků tu má ten svůj i jeden Čech a později i Slovenka. Míjíme vrchol Arpasul Mic a přicházíme do sedla odkud je výhled na jezero Buda. Nedaleko něj se nachází stádo ovcí a většina z nich polehává na sněhovém poli. Ovčák přichází na hřeben, lehá si na okraj a naklání se nad severní svah. Procházíme okolo něj a zjišťujeme, že telefonuje :-) Asi je to jediné místo, kde je signál. Následuje výstup na Vf. Mircii (2461 m), odkud je již pěkně vidět Moldoveanu, a prudký sestup k jezeru Podu Giurgiului. Jezero je ovšem ještě zamrzlé a je ještě pod sněhem, stejně jako celé okolí. Plánované doplnění zásob vody se tedy nekoná. Doplňujeme alespoň energii a ujídáme z našich zásob. Následně překonáváme další nepříjemné sněhové úseky a přicházíme do sedla Podragului (2307 m). Zde je možno sestoupit k jezeru Podragu i stejnojmenné chatě. Obě jsou vidět pod námi. My ovšem pokračujeme dál. Ještě dnes chceme zdolat nejvyšší horu Moldoveanu. Starosti nám dělá horšící se počasí. V dálce na jihu dokonce občas zahřmí. Nicméně se zdá, že dnes zde ještě pršet nebude. Před chvilkou jsme viděli stádo deseti kamzíků, jak se pod jižním svahem povalují po sněhovém poli. Nyní sledujeme jednoho jejich kamaráda, jak přechází turistickou cestu před námi. Zatím o nás neví a tak se v tichosti snažíme přiblížit co nejblíže. No ale za pár okamžiků o nás již ví a mizí nám z dohledu. Víceméně po rovině podcházíme vrcholy Tarita, Rodul Giorgiului, Corabia, Ucea Mare a přicházíme pod masiv Moldoveanu do sedla Orzanetei (2305 m). Bohužel přibývá oblačnosti a vrchol se střídavě noří do mraků. Po tatrankové pauze jdeme na to. Po 200 výškových metrů stoupání přicházíme na vrchol Vistea Mare (2527 m). Zde necháváme batohy a nalehko míříme na Moldoveanu. Je 16:25 a právě zdoláváme nevyšší horu celého Rumunska - Moldoveanu (2544 m). Velkou radost nám kazí jen skutečnost, že jsme v mracích a není odtud nic vidět. Zanedlouho se naštěstí mraky trhají a nám se naskýtá krásný výhled na okolní kopce. Na vrcholu trávíme 30 minut a pak se vracíme k batohům. Zdá se, že za námi nikdo nejde - všichni naši kolegové pravděpodobně sešli na chatu Podragu. Nám již stačí jen sestoupit k jezeru Valea Rea, které je v údolí pod námi a tam přenocujeme. Jen pár metrů pod vrcholem objevujeme malého psíka. Je to ještě štěně, ale roztomilé. Jen si tu tak leží na zemi a vrtí ocasem. Známku nemá, takže to bude ovčácký pes. Bohužel, vzít sebou tě nemůžeme. Sestupujeme do sedla Portita Vistei (2310 m) a následně k jezeru. Zde již má postaveny tři stany parta mladých Rumunů. Holky na nás mávají a zdraví nás. Stavíme stan nedaleko nich a vaříme jídlo. Dnešní večeře má tři chody - zasloužíme si to :-) Do stanu nás zahání až zima, která přichází se setměním.

Ráno je opět krásně. Stoupáme zpět do sedla Portita Vistei a vydáváme se dále na východ. Od tohoto okamžiku se počasí kazí. Přichází oblačnost a v dálce opět hřmí. Míjíme vrcholy Galbenele, Galasescu Mare, Galasescu Mic a již se nemůžeme dočkat odbočky do údolí. Je to mnohem delší cesta, než jsme si předtavovali. Konečně jsme v sedle pod vrcholem Slaninei. Hory se nám za tu dlouhou tříhodinovou cestu odměňují alespoň krásným výhledem. Sestupujeme do údolí a mraky nám občas odkryjí pohled na červenou střechu chaty Simbatei. Jsme natěšení na pivko a případně něco k snědku. Už aby jsme tam byli. Pohled zpět je také nádherný. Coltul Balateni odtud vypadá famózně. Ze svahu po naší levici teče potok a vytváří dlouhý a pěkný vodopád. Procházíme rozkvetlými horskými loukami a vcházíme do lesa. V jeho dolní části doplňujeme vodu z pramenu a později míjíme soutok několika vodních toků. Za chvilku jsme již u chat. Nejprve míjíme zavřenou chatu horské služby a vzápětí přicházíme k chatě Sambata. Ta je pro nás velkým zklamáním. Je v dosti zanedbaném stavu a dá se říci, že tu chcípl pes. Chatař tu není, jen dva študáci na prázdninách. Pivo sice mají, ale ... Dvě piva stojí 12 Lei. My ovšem v drobných máme jen 10 Lei a na vyšší bankovku nám již nejsou schopni vrátit. Zklamaně tedy odcházíme na lavičku před chatu. Asi po deseti minutách přichází klučina, že nám ta piva prodá za těch našich deset Lei. Prima. Škoda jen, že ho to nenapadlo dřív. Mohli jsme si odpustit tu desetiminutovku trudnomyslnosti :-) Plechovkový Golden Brau nám zpravuje náladu a pokračujeme dál, mírně se motajíc :-) Udolí je to divoké. V minulosti se tu určitě přehnala velká voda a zničila vše, na co přišla. Divokou říčku Sambatu překonáváme po několika dřevěných lávkách. Cestou míjíme i několik vodopádů, které vytváří jak sama říčka, tak i její přítoky. Později přicházíme ke zpevněné cestě a myslíme si, že nyní již vše pujde hladce. Omyl. Zpevněná cesta najednou končí v řece. Velká voda ji dokonale zničila. Je tu další lávka, ale na druhém břehu to nevypadá nadějně a tak se vracíme a zkoušíme zatopený úsek přelézt po svahu nad námi. Jsou tu již stopy, takže evidentně nejsme první šílenci, co to zkoušejí. Prudkým svahem nahoru, maliní nemaliní. Proklestit se porostem, přelézt skalku a kolmo dolů. Držíme se jen kořenů stromů a nakonec přeci jen úspěšně slézáme na cestu. Krátce nato opět přecházíme další lávku a zde již na cestě stojí Dacie. To je znamení, že cesta již dál bude v pořádku. Přicházíme k hotelu Florea Reginei. Je tu mrtvo a obsluhy bychom se pravděpodobně vůbec nedočkali. Následující chata také vypadá opuštěně a tak jdeme dál až k turistickému komplexu. Zde je monastýr, několik pensionů a naštěstí i otevřená resturace. Mik si objednává gordon blue, já pak tochituru s mamalignou. Zapíjím to lahvovým Ursusem. Po jídle opět nandáváme batohy na záda a vydáváme se po asfaltové silnici do vesnice Sambata de Sus. K vlaku to máme odhadem nějakých 12 km a tak zkoušíme stopovat. Asi po třech kilometrech nám staví Dacie se třemi mladými kluky. Batohy házíme do kufru a už uháníme dál. Auto v zatáčkách trochu plave, neustále mu bliká kontrolka benzínu a zní v něm hlasitá muzika. Chlapíci jsou docela správní. Jen je škoda, že si moc nerozumíme. Vystupujeme na hlavní, a asi i jediné křižovatce v Sambata de Sus. Vzápětí nám samo od sebe zastavuje další auto. Jedná se o dva rumunské alpinisty, kteří se právě vrací z hor. Když slyší, že se chceme dostat do Brašova, navrhují nám, že nás odvezou až do města Fagaras. To je super!!! :-) Cestou se rozhodujeme, že tam přenocujeme a do Brašova se vydáme až následující den. Chlapíci nás vezou až na vlakové nádraží a ukazují nám, kde jsou vhodné penziony. V jednom z nich se ubytováváme a jdeme se podívat do centra, které je nedaleko. Procházíme si okolí hradu a právě stavěného pravoslavného chrámu a přicházíme na náměstí. Nedaleko něj pak nacházíme velký a pěkný sportbar, kde sledujeme semifinále ME ve fotbale mezi Německem a Tureckem. Točí tu dobré pivo a pečou výbornou pizzu. Je to dobré zakončení dne.

Následující dny pak trávíme v Brašově, kde úplnou náhodou potkáváme Gábora a Ištvánem. Na Piatru Craiului se nedostali. Doslechli se, že je tam stále hodně sněhu a dost neschůdné a tak jedou na Bucegi - prý pozorovat medvědy :-)