ICQ : 295172559 295172559
 Stránky jednoho nadšence do hor, treků, ferat, cyklistiky a cestování Nastavení      
Na úvod Cestopisy Články Webdesign Aktuality Kontakt
Akce
Durmitor
Raxalpe
Rodna
Vysoké Tatry
Turecko
Kurdistan
Kaçkar daglari
Muráňská planina
Javoří hory
Červené vrchy
Schneeberg & Hohe...
Hochschwab
Volovské vrchy
Slovenský kras
Nízké Tatry
Peilstein & Hollental
Zillertalské Alpy
Horhany
Paklenica
Vysoké Tatry
Vtáčnik
Hochschwab
Walliské Alpy
Horhany
Sulovské vrchy
Vysoké Tatry
Capatinii
Paring
Strážovské vrchy
Totes Gebirge
Slezské beskydy
Lúčanská fatra
Povážský Inovec
Králický Sněžník
Strážovské vrchy
Retezat
Banát
Fagaras
Zakarpatská Ukrajina
Pieniny
Vysoké Tatry
Rumunsko
Bihor
Bukovské vrchy
Korsika
Malá Fatra
Vysoké Tatry
Sulovské skály
Rila
Chočské vrchy
Králický Sněžník
Vysoké Tatry
Malá Fatra
Sierra Nevada
Andalusie
Nízké Tatry
Julské Alpy
Rumunsko
Velká Fatra
Roháče
Bihor
Transilvania
Malá Fatra
Roháče
Malá Fatra
Turecko
Slovenský ráj
Tatry


Články
Nový Zéland 5
Mt Ariples
Taranaki aneb ...
Taupo, Ruapehu ...
Ruapehu
Jak to viděl Alf
Výlet na Slovensko


Aktuality
10.-12.12. Prodloužený víkend strávený na Malé Fatře. Více informací zde
19.-20.11. - Zahájení zimní sezóny víkendovým lyžováním na ledovci v rakouském Kaprunu. Zimo vítej!
Dne 15.10.2005 se uskuteční závod Highlander. Více informací na www.highlander.cz


Webdesign
CARV.CZ
KARI.CZ
www.multibranshop.cz
www.pallmall-american
-classic.cz

www.pierre-cardin.cz
www.therm-mares.cz

 ROHÁČE 2003
17.8. - 21.8.2003  |   Radek, Lukáš, Prd 
Vyrážíme v neděli v devět hodin večer. Na benzince ještě rychle kupujeme dálniční známku a potraviny v Jihlavském Tescu, které opouštíme přesně s uzavírací dobou. Jedeme klasickou cestou - dálnice na Brno, Olomouc atd.

1234
578
91011

Okolo 5:00 přijíždíme do Liptovského Mikuláše. Parkujeme na stejném místě jako loni - kousek od autobusového nádraží v bytové zástavbě. Ještě se ptáme na pekárnu. Nemáme totiž žádný chléb a bez něj si to nahoře v horách nedokážu představit. Netrvá nám dlouho a nacházíme ji. Kupujeme dva bochníky a vracíme se k nádraží. Balíme batohy, zdravím okolo procházející paní a dávám se s ní do řeči. Zajímá ji, kam jdeme a tak jí to ve stručnosti vysvětluju. Přeje nám hodně štěstí. Asi v 6:20 nám jede autobus do Žiaru. Nejprve je poloprázdný, ale po několika zastávkách je v něm docela tlačenice. Vystupujeme na konečné, hned u Tatraranské magistrály. Snídáme perník, který upekla Lukášova maminka a na mě padá spací krize. Nejraději bych se tady natáhnul do trávy a několik hodin chrupčil. Určitě by to bylo pěkný, ale pro to jsme sem nejeli. Ještě řešíme problém co s nesnědeným perníkem. Někdo ho musí vzít, ale už máme plný batohy a nikomu se nechce. Lukáš tvrdí, že ho prý nesu já. Stojí si za svým a to docela radikálně. Říká se, že moudřejší ustoupí. Nevím zda nejsem spíše ten hloupější, protože nakonec souhlasím. Připevňuji si igelitku k batohu nepříliš pevně - trochu bimbá, ale jinak to nejde. V 7:20 vyrážíme do hor. Chvilku jdeme po asfaltu, ale poté již přicházíme na lesní pěšinu a začínáme v serpentýnách stoupat do kopce. Nejdeme Žiarskou dolinou, ale stoupáme sousedním hřebenem na Baranec. S přibývající nadmořskou výškou se ze stromů stávají stromky a znich zase zakrslé stromečky. Dvakrát se zastavuju a vždy piji asi půl litru vody. Takle to ale přece nejde. S vodou musíme šetřit. V 9:20 přicházíme na Holý vrch. Dáváme menší pauzu a z dálky sledujeme vrchol Barance. Jižním směrem je pak v lehkém oparu vidět přehrada Liptovská Mara, Liptovský Mikuláš i vesnička Žiar. Děláme první fotky a pokračujeme v cestě. Naštěstí už to není tolik do kopce a vrchol Barance (2185 m) se pomalu blíží. V 11:00 jsme na něm. Fučí zde vítr a tak se schováváme do závětří a svačíme. Z perníku se stala perníková drť, ale přesto chutná. Nádherně je odtud vidět Baníkov a všechny Kopy na hlavním hřebenu. Vzpomínáme, jak jsme tam loni šli. Pomalu dorážejí další turisté. Lukáš jim vysvětluje naši cestu a zmiňuje se o našem plánu přejít "Růžové" Vrchy. Opravuji ho, že se jedná o Červené Vrchy a od té doby si z něj dělám srandu a říkám mu Růžový pantere. Opět bereme batohy na záda a konečně jdeme taky chvilku z kopce. Hřeben je lehce skalnatý, přesto se jde docela rychle. Oběd si uvaříme v Žiarském sedle. Už nyní vymýšlíme, kterou konzervu uvaříme, když si najednou uvědomuju - Já jsem nevzal zapalovač!!!. Na chvilku nám zmrzl usměv na tváři, ale tady v Roháčích to není velká tragédie. Někde ho musíme vyžebrat. Oslovujeme hned prvního turistu, ale bohužel nemá. Po chvilce potkáváme skupinku lidí, kteří nám jeden exemplář věnují. Máme tedy štěstí. Představa, že budeme rozdělávat oheň stejným způsobem jako v době kamenné, nás děsila. Najednou se před námi objevuje Ostrý Roháč. Z tohoto směru jsem ho ještě neviděl a ani mi nepřipadá příliš ostrý. I tak je to ovšem krasavec. Žiarské sedlo je již také na dohled a po levé ruce dole vidíme místo, kde jsme loni stanovali. Bohužel nás tenkrát špatné počasí vyhnalo z hor. Ve 12:30 jsme ve Žiarském sedle. Je zde už "přecpáno" a tak vybíráme klidné místo a Lukáš se ujímá funkce kuchaře. Hrachová polévka a guláš s chlebem docela bodne. Rozhodujeme se pro delší odpočinek. Klukům se podařilo usnout, mě moc ne. Furt po mě neco leze - jóó kdyby aspoň lištička.

12131415
17181920
21222324
252629

Ve 14:30 velím k dalšímu pochodu. Stoupáme na Plačlivé. Rozcestí pod vcholem je opět zaplněné. Jeden maník se mě ptá kam jdeme a tak říkám, že na Roháč a pak dál na Bystrou. "Týjo podívejte! Kluci jdou na řetezy s těmahle báglama! No jsou mladí, tak by to mohli zvládnou..." Jeho reakce mě překvapila. Pravda, jsme zde jediní s velkou výstrojí, ale před šesti lety jsem to zvládnul a tak nevidím důvod proč to nezvládnout teď. Odsud je Ostrý Roháč již nádherně špičatý a skoro z něj jde strach. Hřeben je už dost skalnatý, jdeme tedy opatrně. Jdu první a najednou zjišťuji, že jsem sám. Kluci se někde loudaj - říkám si a pokračuji dál. Později jsem se dozvěděl, že schválně nešli po značeném úseku, ale šli svou vlastní cestou přímo po vršku hřebene. Vzpomínám si, že jsme kdysi s Alešem taky takto blbli. V sedle potkávám v protisměru tři postavičky s velkými batohy. Na pozdrav odpovídají "ahoj" a tak se prvního z nich ptám, jak se jim Roháč šel. Odpovědí mi je jen nechápavý úsměv, dodávám tedy ještě pár slov a pak dotyčný něco nesrozumitelnýho zamumlá. Aha Poláci ... Tak to si teda nepokecáme. Dále potkávám dvě sympatické mladé dámy s malým klučinou a dávám se s nimi do řeči. Taky mi říkají, že by tam nahoře batoh mít nechtěli. Hlavně jeden úsek je tam dost drsný. Ptají se mě, jak vypadá cesta na Plačlivé. "Je to tam skalnatý, jděte opatrně, a když pomůžete malýmu, tak to zvládnete." Kecáme ještě asi dalších pět minut a pak se rozhoduju jít dál. První řetěz je již na dohled. Vypadá to ovšem, že na něm je "dopravní zácpa". Sundávám tedy batoh a sleduju partu mladých kluků, jak řetěz postupně slézají. Opět spolu kecáme - jdou až na Baníkov a pak dolů do Roháčské doliny. Popisuji jim náročnost a můj batoh opět vzbuzuje pozornost. Koukám, že nahoře jsou nějaké dvě postavy, ale moc se jim dolů nechce. Volám na ně, že tedy lezu, ale bez odpovědi. Zkouším to ještě jednou a když opět nereagují, lezu nahoru. Zjišťuju, že to jde i bez řetězu a během chvilky jsem nahoře. Opět se jedná o Poláky a přiznám se, že mě pomalu začínají srát - jsou strašně nekomunikativní. Šlapu tedy dál a za chvilku jsem na prvním z vrcholů. Dělám fotky, tlačím do sebe tatranku a čekám na Prda s Lukášem. Už je z dálky vidím, volám tedy na ně a máváme na sebe. V okamžiku kdy přicházejí, jsem já na odchodu. Ke slezení tohoto vrcholu je potřeba použít další řetěz. V jeden okamžik mám problém najít stup pod sebou. Visím tedy na řetězu a musím se na něm zhoupnout asi o necelý půl metr pod sebe. Zrovna v nejlepším slyším Lukáše, jak na mě volá: "Ráááďoo! Radkůůůůů! Tam na ten vrchol taky půjdem?". Trochu podrážděně reaguji: "Teď na mě nemluv!!!" a odpovídám mu, až když stojím pevně na zemi. Přicházím na druhý vrchol a jsem zde sám. Teda skoro sám, na druhé straně vrcholu je jeden polský párek, ale ani je nevidím. První vrchol se již docela zaplnil a já si o samotě vychutnávám tu pohodu. Koukám na následující feratu - docela drsná. Teprve teď je mi jasné o čem všichni mluvili. Řetěz vede vodorovně podél skály a na některých místech nejsou žádné stupy pro nohy. Mezitím přicházejí další lidičky, včetně kluků. Sleduju jednu holku jak zdolává následující řetěz a říkám si jak to jde blbě. Stoupá si na řetěz a dělá další chyby. První z nás jde Lukáš a po něm já. Není to opravdu nic příjemnýho. Řetěz je docela volný a s tím batohem se bojím zapřít se o nohy a držet se jen řetězu. Držím se skály vším čím můžu a lezu skoro po čtyřech. Uvědomuju si, jak ta holka před chvilkou tento úsek zdolala vlastně perfektně. Říkám si něco ve stylu: "Ty blboune, co to děláš ...! Měl bys to dělat takhle ...! Ale strach je silnější. Naštěstí jsme se všichni doškrábali na konec. Mé sebevědomí značně utrpělo a celou cestu do sedla se s tím vyrovnávám. Další řetezy mi nyní připadají už jen srandovní. V 17:30 jsme v Jamnickém sedle a rozhodujeme se, že přenocujeme u Jamnických ples. Tam také doplníme vodu. Času máme dost a tak v sedle trávíme dost času. Kecáme a přemýšlíme nad zítřejším plánem. Při odchodu si všímáme stáda asi 14ti kamzíků, kteří před námi utíkají. Marně hledám flek, na kterém jsme spali před lety s Alešem. Všude jen samé kameny a nikde rovina. Kluci si vyhlédli pěkný místo a rozhodují se přenocovat tam. Mě se moc nelíbí. Jsme zde totiž vidět ze všech stran a jestli nás uvidí nejaký ochranář ... . Ale musím uznat, že je to super flek. Rovinka mezi dvěma balvany, jen pár desítek metrů od plesa. Vaříme večeři a se stavbou stanu čekáme do setmění. Je nádherně a já uvažuju o spaní pod širákem, bla bla bla. Nakonec spím ve stanu a dělám dobře. Tak ještě načínáme zásobu slivovice (za dnešek si ji zasloužíme) a jdeme spát. V noci mě probouzí vzdálené hřmění a netvá dlouho a přichází docela brutální, asi hodinová bouřka. Stan se zmítá v poryvech větru a já v duchu počítám vzdálenost blesků.

30313233
343536
37383940
414244

Ráno je nádherné, vzduch se pěkně pročistil a nad námi se tyčí Ostrý Roháč, jenž se občas noří do mraků. Snídáme a sušíme stan. V 10:00 vyrážíme na hřeben. Cesta je pohodová a docela ubíhá. Jdu vepředu sám a docela mi to vyhovuje. Občas se zastavím a snažím se vyfotit Ostrýho Roháče i s Jamnickou dolinou, ale Roháč se stále schovává v mracích. Stoupání na Hrubý Vrch je prudké, ale cesta je tady doslova vydlážděná kameny, takže si připadám, že jdu po schodech. Jenom nechápu, jak se s tím mohl někdo dělat. Příchází oblačnost a také fouká vítr, takže si oblékám bundu. Na vrcholu jsem v 11:20 a dělám vcholovou fotku. Jako stativ mi posloužil hraniční patník. Nedlouho po mě přicházejí kluci a hned pokračujeme dál. Vedení se ujímá Lukáš a mě s Prdem je jasné, že už ho nedostihnem. Lukáš doslova utíká a utíká. Prd začíná mít bolesti v zádech, takže jde jen se sebezapřením. V poledne jsme na vrcholu Klínu (2173 m) a už nádherně vidíme následující vrchol Bystrá (2248 m). Stojíme na ní ve 13:10 a vychutnáváme si panoráma celých Západních Tater. Jsou v šedých mracích a v jednom místě viditelně prší. Do dvou hodin oblačnost přijde i sem. Proto se dlouho nerozmýšlíme a upalujeme do Pyšného sedla, kde obědváme a odpočíváme. Zde mé zkušenosti končí, dál jsem nikdy nebyl. Oblačnost už je nad námi. Z udolí přichází párek lidí ve středním věku. Chtěli tady udělat fotku a zase se vrátit, ale mají smůlu - viditelnost se podstatně zhoršila. V 15:45 vyrážíme dál po hřebeni. Míjíme značku s přeškrtnutým panáčkem a jdeme dál po neznačeném chodníku. Tady si musíme dávat ještě větší pozor než dosud. Nejen, že tady nemáme co dělat, ale v případě nějakého zranění a zásahu horské služby v neznačených oblastech se náklady hradí z vlastní kapsy. Stoupání na Velkou Kamenistou (2127 m) je pohodové. Chodník je již vyšlapaný. V 16:30 jsme na vrcholu, ale již nepříjemně prší a viditelnost je jen na pár metrů. Chceme začít sestupovat do Hlinského sedla, když tu se najednou kluci zarážejí a ani jednomu se nechce dál. Nevidím přes ně a tak zjištuju co se stalo. Zdá se jim to tam nějak drsný a mají strach jít dál. Říkám, že je povedu. Pravda, je to zde značně skalnatý a klouže to. Podle mě to tak hrozný není, jenom to chce hodně opatrnosti a nespěchat. Snažím se najít nejvhodnější cestu dolů a snad se mi i daří. Občas jako orientační bod poslouží i hraniční patník. Slzí mi levé oko - nejspíše jsem schytal nějakou ostrou kapku přímo do citlivé části. V kritických okamžicích, i přes bubnování kapek na kapuci, slyším nejaké volání. Strhávám kapuci a slyším: "Radkůůů! Radkůů! ..." Prostě podobná situace jako na Ostrém Roháči :-). V Hlinském sedle už neprší, kameny jsou sice stále mokré, ale to nejhorší již máme za sebou. Vrcholu Smrečiny se lehce vyhýbáne a pak už se terén zlepšuje. Zhoršil se ovšem vítr. V nárazech může mít i 70 km/h. Díky němu mě dvakrát pěkně praštila přezka od batohu do oka, takže opět slzí. Ve Smrečinském sedle usedáme do závětří a odpočíváme. Už nás čeká jen jeden vrchol a tak nikam nespěcháme a odpočíváme. Nacházíme i borůvky a docela by se nám líbilo tady i stanovat. Pokud ale chceme zítra ještě přejít Červene Vrchy, tak musíme jít jestě dál. Na vrcholu Polské Tomanové opět dávame malou pauzu. Síly už nám přeci jenom docházejí. Chci pokračovat dále, ale kluci mě zastavují: "Blboune, tudy jsme přeci přišli! Ha! Ha!" Mají pravdu a já jsem moc spěchal. Je to zase skalnatý úsek, ale už víme, že za chvilku budeme v Tomanovském sedle, kde konečně rozděláme stan. Za chvilku už jdeme klečí a já zdržuju a trhám borůvky, které jsou už o poznání větší než ty nahoře. V Tomanovskem sedle nacházíme pěkný plácek mezi klečí a se setměním stavíme stan. Rychle večeříme chleba se sekanou a kečupem a jdeme spát.

4345464748
495051

Druhý den ráno prší, což trvá celé dopoledne. Ze stanu lezeme až v poledne a pomalu je nám jasné, že přechod Červených Vrchů budeme muset odložit na jindy. Po nezbytné snídani si balíme věci. Měním s Lukášem odpaďák (igeliťák s odpadky) za konzervu leča a oběma nám to připadá jako výborný obchod. Ve 13:00 vyrážíme do Tiché doliny. Obloha se již docela pročistila a je velmi pěkně vidět panoráma Červených Vrchů. Rozeznáváme Kasprův Vrch s polskou observatoří a hlavně vrchol Svinice, která svojí výškou (2301 m) značně převyšuje ostatní kopce. Dle jejích strmých stěn soudíme, že to asi opravdu bude pěkná svině. Jdeme tedy do údolí a já každou chvilku stavím a zobám borůvky, maliny a rybíz. Někde nad námi je i nejvýše položená jeskyně na Slovensku - Kresanica, která ovšem není přístupná. V Tiché dolině si již uvědomuji, že tady jsme již vlastně ve Vysokých Tatrách. Nevím přesně jak to popsat, ale poznal jsem to, aniž bych musel koukat do mapy. Možná to je i tím, že dlouho jdeme po asfaltu, potkáváme cyklisty a čas od času i dřevěná odpočívadla atd. Z asfaltu už nás docela bolí nohy a tak jsme rádi, že okolo 17:00 přicházíme do Podbanského. Pivko, na které jsme se tak těšili, si ale nedáme. Důvod je ten, že v hotelu Kriváň jestě neotevřeli restauraci a tak jdeme na autobus. Smůlu máme i s autobusem - poslední dnešní spoj do Liptovského Mikuláše odjel asi před patnácti minutami. Jedeme tedy stopem. Lukáš jede přímo do Liptovského Mikuláše a já s Prdem jedeme nejprve do Pribyliny a poté do Liptovského Hrádku. Těch několik zbývajících kilometrů již jedeme vlakem. Všichni se nakonec setkáváme u našeho zaparkovaného auta. Máme hlad a chuť na pivko, tak ještě jdeme směrem do centra Liptovského Mikuláše, kde nám domorodci poradili jednu příjemnou restauraci. Nemáme moc slovenských peněz a tak se domlouváme na možnosti platit i v našich korunách. Prý není problém - kurz 1:1. Se setměním vyjíždíme směr ČR a ve čtyři hodiny ráno jsme zpět v Jihlavě, kde celá akce končí.

Radek


(c) Copyright Radek Tomeš 2000-2011  |  Developed by Radek Tomeš, artie@email.cz