Nízké Tatry 2011 - .: Artie :.

Ve středu ráno v 4:15 přijíždíme do města Brezno. Zastavujeme u vlakového a zároveň autobusového nádraží. Převlékáme se, dobalujeme batohy a pak už jedeme zaparkovat auto. Není to úplně snadné, všechna parkovací místa jsou zde rezervována pro místní, ale i tak se nám daří vhodné místo najít. Právě se přezouvám do pohorek, když Jirka říká: "Hele liška!" Zvedám hlavu, koukám a přes silnici si to opravdu štráduje liška :-) Jdeme zpět k nádraží, kde už je připraven náš autobus a v 5:05 vyjíždíme. Jízda trvá asi hodinu a už za světla přijíždíme do vesnice Červená skala. Zde nám má navazovat spoj do Telgártu, bohužel po chvilce čekání si musíme přiznat skutečnost, že nám autobus ujel :-( Při pohledu do jízdního řádu zjišťujeme, že další spoj nám jede až za více jak hodinu. Je pěkná kosa. Dlouhou chvíli si krátíme četbou informačního panelu o Muráňské planině a pak jdeme stopovat. Bohužel frekvence projíždějících aut klesá limitně k nule a i z toho mála, co jede naším směrem, nikdo nezastavuje. Tak nakonec jedeme autobusem. Z jeho oken sledujeme okolí - meandrující Hron, a hřeben Nízkých Tater. Zvlášť mne zaujal pohled na zamlženou louku s dřevěnicí a vrcholem Králova hoĺa v pozadí. Moc pěkné!!! Méně hezký pohled už je na první domky vesnice Telgárt. Plechové obydlí s kouřícím komínem - skoro jak nějaký slum. Další domky už jsou na tom lépe, ale i tak je vidět, že se jedná o cikánskou vesnici. Vystupujeme z busu a jdeme do místního obchodu, kde si Jirka kupuje chléb. Před obchodem pak dojídáme jídlo, které nechceme brát nahoru a sledujeme okolní ruch. Zajímavé je, kolik dětí chodí do místní školy (pěkná nová budova, vystavěná z fondů EU). Asi tu dobře funguje přísnější, před několika lety zavedený, systém přidělování sociálních dávek. Dojídáme a v 8:15 vyrážíme. Procházíme vesnicí a sledujeme červené značení. Za vesnicí turistická značka uhýbá od cesty, aby se na ni později opět napojila. Stoupáme vzhůru a není mi úplně nejlépe. Musím si přiznat, že ty noční přejezdy bez vyspání mi nedělají dobře. Poprvé jsem si to uvědomil na jaře v Paklenici. Hold už nejsem nejmladší ... a bude už jen hůř :-) Jdu si tedy svým tempem za Jirkou. Cesta vede pod vedením vysokého napětí, které napájí vysílač na vrcholu. Míjíme malou skalku a v 10:30 přicházíme k prameni potoka Zubrovice. Zde potkáváme tři turisty. Dáváme se s nimi do řeči a zjišťujeme, že máme stejný cíl - útulnu Andrejcová. A to nejen dnes. Béďa, Roman a jeho dcera Kristýna jsou z Bruntálu a jdou hřebenovku až do Donoval. Takže se určitě budeme potkávat i následující dny. Nedaleko pramene stojí bzučící trafostanice. Jdeme dál. Přecházíme asfaltovou silnici vedoucí k vysílači z vesničky Šumiac a stoupáme dál. Ráno bylo krásně, ale postupně přibývala oblačnost. Výsledkem je skutečnost, že místo Slovenského ráje, Volovských vrchů a Muráňské planiny vidíme jen šedé mraky. Prohlížíme si alespoň blízký vrchol Králova skala. Navíc už se začíná objevovat špička vysílače ... Posléze už vysílač vidíme celý a čím více se k němu přibližujeme, tím více si uvědomujeme jeho velikost. V 11:20 přicházíme k vysílači a zároveň i na vrchol Králova hoĺa (1946 m).

Legendární Králova hoĺa je jakoby neprávem vystrčená až na východní okraj Nízkých Tater. Podle zlých jazyků to tak záměrně způsobil pyšný a hrdý Ďumbier, aby s ní nemusel soupeřit o to, kdo z nich je nejhezčím vrcholem celého pohoří. Zahnal ji proto na východní stranu hřebene, zatímco druhou sokyni, Prašivou, vypudil na opačnou, západní stranu. On sám se přitom vypíná ve středu pohoří a tváří se, že je pupkem, obklopený svými věrnými kumpány - Gáplem a Chopkem. Všichni ji považují za tichou a symbolickou ochránkyni kraje. Proto bývá (k nevůli Ďumbieru) právem označována za královnu nízkotatranských, či dokonce i slovenských vrcholů. Existuje více teorií o tom, jak přišla ke svému názvu. Podle jedné za něj vděčí uherskému králi Matyáši Korvínovi. Ten při lovu v místním kraji poobědval na tomto vrchu. Místo stolu použil kamennou tabuli, do které dal na památku vytesat nápis "Hic hospitatus est Mathias Rex Hungariae, Anno 1474" (Zde byl pohoštěn Matyáš, král uherský, roku 1474).

Poobědváme. Jirka si sedá na jakousi betonovou plošinku ... Ne Jirko, sesedni, to bude náš stůl :-) Sedíme v trávě a na "stůl" pokládáme naše zásoby - mimojiné schwarzwaldskou šunku a dokonce vepřové steaky. To je také královská tabule! :-) Zakrátko přichází Béďa, o něco později Kristýna. Na dotaz kde má tátu, odpovídá: "Tomu to ještě potrvá ..." :-) Jirka s Béďou mají stejný batoh a tak si musí dávat pozor, aby si je cestou neprohodili :-) V budově vysílače je nouzová místnost s kamínkama, která se dá v zimě použít. Není určená k noclehu, ale spíš jen pro zahřátí a nabrání sil. Nedoporučuje se to zneužívat, protože místnost je pod dohledem kamerového systému a jednou by také dveře nemuseli být otevřené ... To, že uvnitř budovy jsou zaměstnanci, dokládá nejen několik zaparkovaných aut, ale také kroky, které se ozývají ze schodiště v tubusu vysílače. Po jídle si s Jirkou prohlížíme ukotvení a sílu ocelových lan. Na vrchol postupně přicházejí i další turisti ze všech směrů. Všichni ti, co jdou našim směrem, určitě počítají s noclehem v Andrejcové. A určitě spekulují, zda tam bude dostatek míst. To dokládá skutečnost, že když vyrazí první parta směrem na západ, okamžitě vyrážejí i ostatní :-) Kdo dřív příjde ... Sice není kam spěchat. Útulna je vzdálená něco málo přes 3 hodiny chůze, přesto jdeme také. Je 12:20. Sice nás zdržuje focení, ale to stojí za to. Mraky se protrhávají a ukazuje se nám okolní krajina. Míjíme skalnaté útvary v západní části Králove hole a následně pokračujeme po travnatých pláních. Přecházíme vrchol Stredná hoĺa (1874,8 m) a v 13:35 přicházíme na vrch Orlová (1840 m), kde odpočíváme. Oblačnosti ubývá a my již vidíme celý hřeben Západních i Vysokých Tater. Po pauze pokračujeme dál. Následuje pěkný vrch Bartková (1790 m), za kterým míjíme dřevěný ukazatel na jednotlivé oblasti Slovenska. Při následném sestupu do Ždiarského sedla (1473 m) cítím vazy v levém koleni ... tentokrát se ozvaly brzo, ale říkám si NO PAIN, NO GLORY!!! Vím, že mi to od této chvíle bude znepříjemňovat každý další sestup. V sedle svačíme. Zanedlouho přicházejí i naši noví společníci. Povídáme si s nimi. Později berou batohy na záda a jdou dál. My už o útulnu nezávodíme. Je zde příjemně, času je dost ... tak kam spěchat? Měla s námi jet Majka. Ta bohužel musela svou účast odvolat z pracovních důvodů. Psala nám sms, že jí šéf až dnes řekl, že klidně mohla jet. Prý by tu práci zvládl sám ... :-( Později také vyrážíme. Zhruba 30 minut stoupáme na vrchol Andrejcová (1519,5 m) a za ním přicházíme k odbočce k útulně. Ta je vzdálená asi 80 metrů na sever od turistického chodníku. Při příchodu z naší strany sice není vidět (je schovaná za kosodřevinou), ale odbočka k ní je nepřehlédnutelná. U útulny je živo. Přicházíme akorát včas a zabíráme poslední dvě místa na povale. Další příchozí už musí spát buď dole na zemi nebo venku. U chaty je ohniště a pramen. Vaříme večeři a u jídla si vychutnáváme parádní výhled na Vysoké Tatry. Venku spí chlapík se psem a také jedna parta, která staví stany. Pes večer štěká ... že by byl nablízku medvěd? Jsme rádi, že spíme uvnitř.

Ráno po domluvě z večera vstáváme všichni společně v 6:30. Venku je příjemně - žádná rosa a ani není zima. Vyrážíme v 7:55. Vracíme se na turistický chodník odkud sledujeme jak Vysoké Tatry na severu, tak údolí s obcemi Pohorelá, Helpa a Závadka nad Hronom. Pod Košariskami procházíme skrz kosodřevinu. Ihned si vzpomínáme na tu ukrajinskou v Horhanech. Tato je podstatně nižší a vede skrz ní solidní stezka. To se ani nedá srovnávat ... Ochutnáváme brusinky a všímáme si všudypřítomného medvědího trusu. Cesta traverzuje Helplánský vrch (1586 m) a za sedlem Priehybka (1408,1 m) stoupáme na vrch Velká Vápenica (1691,2 m). V 9:15 jsme nahoře, usedáme do borůvčí a užíváme si výhledů severním směrem. Viditelnost je lepší jak včera. Vidíme celé pásmo Vysokých a Západních Tater. Některé vrcholy jsou zahaleny v oblačnosti, ale i díky ní je to krásný pohled. Více na západ je vidět i Velký Choč. Prohlížíme si také rozsochy a kopce mimo hlavní nízkotatranský hřeben, např. blízký vrch Medvedia (1569,7 m). Svačíme, fotíme, trháme brusinky a občas najdeme i nějakou tu borůvku. Společně s námi zde je trojice našich spolunocležníků. Jsou z Prahy, ačkoli všichni pocházejí odjinud. Miro je např. ze Slovenska. Fotím je a na oplátku Kristýna zase fotí nás. V 9:55 vyrážíme dál. Zastavujeme se ale ještě u skalek a fotíme se na jejich vrchu. Máme z nich i parádní výhled směrem na jih - nejbližší kopce Muráňské planiny a Veporské vrchy. Dohání nás Béďa a spol. Sestupujeme do sedla Priehyba (1189,8 m), kde se zase krátce zastavujeme. Nelze přehlédnout velké množství vytěžených svahů v okolí. Do jednoho z nich vede i následující prudké stoupání. Z vyprahlé země se vznáší jemný prach při každém došlápnutí na zem - budeme jak čuňata :-) Navíc si dáváme odstup, abychom v stoupání jeden druhému neprášili pod nos :-) Značení je tu sporé, ale nemáme problém s nalezením správné cesty. Obědváme ve stínu lesa za vrchem Kolesárová (1507,9 m) a pak jdeme dál. V 15:00 přicházíme na vrch Zadná hoĺa (1619,4 m), odkud je pěkný výhled směrem na Královu holu. Máme tedy přehled, kolik jsme toho již celkem ušli. Fučí tu, ale i tak je příjemně. Není kam spěchat a tak zde trávíme docela dost času. Úsek za vrchem Homolka (1659,6 m) není příliš záživný. Jde se hodně lesem v jižních svazích hřebene, kam se opírá svou silou slunce. Je proto docela teplo a nás ve výhledech fascinuje pohled na vodní nádrž Velký potok v obci Závadka nad Hronom. Zastavujeme se na jednom místě právě s takovým výhledem. Sleduji chování podivného živočicha, kterého jsem málem zašlápl. Jakýsi tlustý červ délky asi 7 cm se převaluje na stezce a snaží se zavrtat do země. Asi se mu to i daří, protože později už ho nevidím. Ale třeba se jen odplazil do trávy. Někdo k nám z poza houštiny přichází. Ještě je ani nevidíme, když slyšíme Romanův hlas, jak se ptá malé Kristýny: "Už jsi zažila někdy větší nářez?" :-) Holka je to statečná. Na horách je takto poprvé a drží se velmi dobře. Hlavně ji Roman s Béďou nesmí odradit. Byla by to škoda, hory jsou krásné. Chlapi se ale snaží a maximálně ji chrání. V úsecích s hustým porostem jde Týna uprostřed. Roman s Béďou ji chrání z každé strany, co kdyby někde vybafnul medvěd ... Tak to má být! Vystupujeme z lesa a traverzujeme rozsáhlý vytěžený polom. Za ním následuje les s vydatným pramenem, který teče přes cestu. Doplňuji zásoby. Jirka prý doplní až na útulně. Následuje úsek kde je třeba přelézat/podlézat popadané stromy přes cestu. Konečně z toho lesa vycházíme a sestupujeme do sedla. Kříží se zde lesácké cesty a je zde množství vytěžených stromů. Voní to tu dřevem ... Nyní je třeba dávat dobrý pozor na značení. Já to trochu podceňuji, značku sice vidím na stromě nad cestou traverzující následující vrch vpravo a tak ji přiřazuji právě k této cestě. Jisté podezření sice mám a koukám, zda poblíž ještě nevede jiná cestička, ale z mého směru opravdu nic vidět není. Jdeme tedy nesprávnou cestou a obcházíme skoro celý vrch ze severu. Později se vracíme zpět a snažíme se v okolí hledat Béďu a spol, kteří by měli být za námi. Ti zde šli už před rokem a mohli by si správnou cestu pamatovat. Nikde nikdo, asi už jsou napřed. Jsme tedy zpět v sedle. Konzultuji naši situaci s mapou. Je už stará a tak je otázka, jak moc jí můžeme věřit (Mapa je ale dobrá. Ve skutečnosti se nacházíme v sedle za Vrbovicou a vrch před námi není Ramža, jak se chybně domníváme). V každém případě musíme jít dál na západ. No a stačí udělat pár kroků a je tu stezka vedoucí do svahu po pravé straně od cesty, která obchází vrchol z jihu. Stezka vede kousek od stromu se značkou, na kterou předtím jsem koukal, ale stezku neviděl :-( No hlavně, že už jdeme správně. Už se šeří a v lese toho moc nevidíme. Vycházíme z lesa a v dalším lesním porostu vidíme světlo ohně - útulna Ramža. Z prava se k nám připojuje severní cesta. Stačilo po ní jít ještě kousek dál (snad jen 100 m) a trefili bychom sem také :-) Už za tmy přicházíme k útulně a skládáme batohy u lavice u ohně. Ptám se, zda je uvnitř ještě volé místo na spaní. Prý se ještě něco najde. Velká Kristýna (paní chatárka :-)) mi jde ukázat, kde je volno. Vracíme se ven a kdo to nepřichází? Béďa a spol. dorazili asi 2 minuty po nás :-) Taky zabloudili. Viděli nás, jak jdeme severní cestou. To se jim ale nezdálo a tak sešli cestou přímo do severního údolí. Svůj omyl si také uvědomili a následně to střihli prudkým svahem přímo na severní "obchvat" za námi a přišli až sem. Pramen vzdálený asi 600 m od útulny je prý vyschlý. Naštěstí ještě nějaké zásoby máme. Pobíhá tu černý hafan. Je docela přítulný. Myslím si, že k někomu patří, ale později mi někdo říká, že se zaběhl. Večeříme, hřejeme se u ohně a pak jdeme spát. Ti co jsou spát poslední, nechávají psa venku. Hafan se snaží dostat dovnitř, škrábe na dveře, štěká ... Osobně bych ho nechal spát uvnitř, ale jsou i tací, kteří v tom vidí problém. Asi věc názoru...

Ráno vstáváme v 6:30. Moc se mi nechce, tak ležím o něco déle. Po snídani ve spacáku jdu ven, kde mne vítá hafan. Balíme věci a kde se vzal, tu se vzal... k útulně přichází chlapík. Má docela veselou a výřečnou náladu, až ho chvíli podezřívám, že si něčeho přihnul :-) Ale asi tomu tak nebude. Je to místní dřevorubec a stará se o útulnu. Počká, až tu nikdo nebude a pak naseká dřevo ... Vycházíme jako první. Sledujeme červené značení a zakrátko přicházíme k odbočce k prameni. Prý je vyschlý, ale to byla jen nepodložená informace, takže to zkusíme. Pramen je docela daleko od cesty a je opravdu vyschlý. Vracíme se na cestu a pokračujeme dál. Obcházíme opět několik padlých stromů a vycházíme z lesa. Nedaleko nás slyšíme zvuk motorových pil - les pláče ... Jen aby něco nespadlo na nás :-) V údolí vidíme vesničku Vyšná Boca. Následuje opět orientačně složitější část. Cest je tu několik a značek není moc ... ale vždy se nějaká najde, takže to není nic hrozného. Vycházíme na Jánov grůň (1387,5 m) a scházíme do Bacušského sedla (1319 m). Potkáváme tu chlapíka jdoucího v protisměru. Nemá už vodu a tak mu doporučujeme vzít ji v prameni, který má být kousek pod sedlem. My snad už s tím naším málem vydržíme. Pokračujeme dál. Cesta klesá dolů. Nic záživného. Přemýšlím nad životem a pobrukuju si ( "Druhý dech mám v nádechu ... Já jdu dááál"), když přicházíme k odbočce. Je to taková úzká lesní stezka vedoucí do lesa. Značka tu není ... Ona ale už nebyla delší dobu, takže to nás příliš neznervózňuje. Zkusíme to. Stoupáme po evidentně nepřiliš často chozené pěšince. Pohled do mapy mne uklidňuje, určitě se neztratíme. Vím, že tento úsek byl přeznačkován a pravděpodobně jsme na staré trase. Má domněnka se později potvrzuje. Jdeme hodně lesem, což zhoršuje orientaci, ale držíme se jižní části hřebene, což je v pořádku. Obcházíme vrchol Čertova svatba. Jirka už je trochu nervózní a myslí si, že jsme zabloudili. Ale jde za mnou :-) Pravda je, že jdeme už docela dlouho a tak dlouhé jsme to nečekali. Konečně vycházíme z lesa, Ďumbier máme jako na dlani a pod námi vidíme špičku vysílače. Tak hurá k němu! Nálada se okamžitě mění o 180 stupňů. Míjíme horní část sjezdovky, pomalu se blížíme k vysílači, když potkáváme dvě ženy. Sbírají lesní plody a právě odpočívají v trávě. Lekli se nás - v prvním okamžiku si mysleli, že je to medvěd :-) Lekli se asi opravdu hodně, protože právě včera jednoho huňáče viděli. Omlouváme se a pokračujeme dál. Cesta to byla docela úmorná. Kilometrově asi kratší, ale fyzicky namáhavější, oproti nové trase. Pauza pod vysílačem nám přichází docela vhod. Sedlo Čertovica (1238 m) už je jen kousek pod námi a tak později sbíháme dolů. Vidíme motorest Čertovica a také to, jak k němu právě přicházejí 3 lidé. Okamžitě poznáváme naše známé - Kristýna a spol. Přicházíme asi 2 minuty po nich :-) Je 10:30. Musíme s barvou ven, šli jsme po staré cestě ... :-) Prý bloudíme nějak často :-) Později mi velká Kristýna vypráví, že také kousek šli po té naší cestě. Vrátili se a kousek (snad prý jen 5 metrů) vedle byla další odbočka, kde už byl solidní chodník ... :-) V motorestu točí desítku Staropramen a objednáváme si jídlo - pikantní vepřový kotlet "Čertovica" s opékanými brambory. Přicházejí i Béďa a spol. Šli stejnou trasu jako my ... :-) "Pražáci" si objednávají navíc palačinky, takže nezůstáváme pozadu a objednáváme si je také :-) Navíc ještě další pivko. Béďa nám ukazuje místo, kde se zde dá spát - hned pod motorestem je travnatý plácek s chatou horské služby. Poleháváme na lavicích a opalujeme se. Je tu krásně! První parta už vyráží dál a my také pomalu půjdeme. Platíme útratu (dohromady 15 Euro), tankujeme vodu do láhví na místním WC a ve 12:15 startujeme. Přecházíme silnici a po turistickém chodníku stoupáme do kopce. Stoupání je prudké, ale alespoň brzo nabereme ztracené výškové metry. Na vrcholu prudkého stoupáku potkáváme odpočívající kamarády. Taky myslím, že už je nejvyšší čas sebou plácnou na zem ... Výhled z vrcholu Rovienky (1602,1 m) už napovídá, že se blížíme do nejzajímavější části Nízkých Tater. Je to znát i na počtu lidí - v protisměru potkáváme větší množství turistů. Odpočíváme a svačíme v Kumštovém sedle (1548,8 m). Dáváme se zde do řeči s jedním chlapíkem. Zajímá ho odkud a kam až jdeme ... Povídám, že pravděpodobně nepůjdeme až do Donoval, ale že si chci projít jižní rozsochu s vrcholem Skalky. Pokyvuje hlavou a doporučuje nám to. Prý je to moc pěkný hřebínek ..., ale najednou se zaráží a povídá, že možná zítra (1.10.) už bude uzavřen. Uvědomuju si, že možná má pravdu. Sám jsem se na to chtěl podívat, ale zapomněl jsem. Docela mi pán dal brouka do hlavy, budu se na to muset ještě mrknout ... [ve skutečnosti uzavírka platí od 16.10. do 30.6.]. Po pauze ne příliš prudkým stoupáním pokračujeme dál. V dálce už vidíme chatu generála M. R. Štefánika. Zatím je to jen taková tečka pod svahy Ďumbiera, ale postupně se zvětšuje, jak se k ní blížíme. V dálce již vykukuje i Chopok a Dereše. V 15:50 přicházíme k chatě. Před chatou je památník na padlé partizány brigády Jánošík. Usedáme ke stolům na verandě a dáváme si pivko a kapustnicu s chlebem. Povídáme si s našimi známými a užíváme si výhledů do doliny a na Veporské vrchy. Všichni zůstávají na noc na chatě. S Jirkou se okolo 17:00 zvedáme a se slovy: "Nikomu nic neříkejte" se loučíme. Traverzujeme svah Ďumbieru po značeném chodníku. Podvečerní slunce barví okolí do úžasných barev. Obzvlášť parádní je pohled na Velký Gápel (1776,5 m). Míjíme vrchol Krupova Hola (1921 m) a v 18:10 přicházíme do Demanovského sedla (1756,3 m). V protisměru sem právě přichází jiná dvojice. Určitě mají stejný záměr, jako my. A také si stejně jako my říkají: "Počkáme až přejdou ..." :-) Trvá to pár minut a pak jdu přímo k nim: "Čau chlapi. Tak kde to rozbalíte?" Všichni se tomu smějeme :-) Jsou to docela správní chlapíci ze Zlína. Celý večer si vyprávíme zážitky z hor. Připomínají mi mé dva kamarády z Brna. Jdu se ještě podívat po vodě do severozápadního svahu Krupovy hole. Před lety tu tekla voda, ale to bylo na jaře ... nyní zde žádný pramen není. Výjimečně ochutnávám dobrou slivovici ze Zlína, ale jinak se zahřívám vlastními zásobami vína. Večer je parádní. Jasná obloha a krásný pohled na hvězdy.

Vstáváme v 6:00. Moc jsem se nevyspal. Celou noc jsem sjížděl dolů. Jirkova karimatka je srulovaná v rohu stanu, Jirka leží na té mé a já ležím na zemi :-) V rychlosti balíme stan a snídáme. Kluci od vedle už také vykukují ze spacáků. Jejich chrápání bylo slyšet celou noc i přes vítr, ale prý se také moc nevyspali :-) Vycházející slunce začíná ozařovat okolní vrcholy a v údolí je mlha. Vyrážíme v 7:20. Vracíme se pod vrchol Krupova hoĺa (1921 m) a pak stoupáme na samotný Ďumbier. Cestou se nám asi 3x otevírá výhled pod jeho severní svahy. Na Chopok přilétává helikoptéra ... tipujeme, proč asi? V 8:10 přicházíme na vrchol (2043,4 m). Je tu už jeden člověk a později přicházejí ještě další dva lidé. Fotíme okolí a pak i vrcholové fotky u kříže. V pohledu na Královu holu nám brání slunce, ale na opačné straně vidíme parádně Chopok a Skalky. Všímám si pěkného hřebínku s vrcholem Tanečnica, který dobře znám. Na severu vidíme Tatry, Chočské vrchy a Malou Fatru. Paráda! Asi po 20ti minutách se vracíme dolů. Cestou potkáváme jak naše kumpány z dnešní noci, tak i Mira s velkou Kristýnou. Vracíme se do Demanovského sedla a pokračujeme na Kamennů chatu. K ní přicházíme v 10:00. Je docela zaplněna - je sobota a nedaleká lanovka chrlí davy lidí. Zabíráme místa u stolu na verandě a jdem se postavit do fronty. Mají výbornou fazulačku a točené pivo. Musíme si koupit i vodu, protože široko daleko není žádný pramen. Helikoptéra sem dopravuje stavební materiál a vypadá to, že zde stavějí horní stanici lanovky. Po jídle necháváme batohy na verandě a jdeme se podívat na Chopok (2023,6 m). Právě přicházejí i naši kumpáni z Prahy a tak jdeme na vrchol společně. Je zde přeplněno, tak se ani příliš nezdržujeme ... pár fotek a dolů. Na chatu právě přichází i Béďa a spol. a tak si všichni sedáme k jednomu stolu. Malá Kristýna už vypadá docela unaveně. Roman dokonce uvažuje, že ji pošle lanovkou dolů, ale lanovka Chopok-Juh nejezdí. Dáváme si ještě jednou fazulačku. Ta druhá už mi ale tolik nechutná - je v ní klobása. V 11:45 pokračujeme dál. Sledujeme paraglidistu a zastavujeme se na vyhlídkách do Demanovské doliny. Oblast okolo vrcholu Dereše (2003,5 m) je plná kamenných mužíků a mi také přikládáme každý svůj kamínek. Jdeme po doslova vydlážděném chodníku. Je to sice docela rychlé, ale už mne z toho začínají bolet šlapky. Odpočíváme na vrcholu Polana (1889,7 m) a později i v Križském sedle (1774,8 m). Na vrchol Kotliská (1936,9 m) přicházíme v 14:20. Zde svačíme a definitivně se loučíme s oběma partama. Snad se ještě někde potkáme. V 15:20 přicházíme na vrchol Skalka (1980,1 m) a pokračujeme dál na Žiarskou holu. Na celém hřebeni silně fučí a tak se snažíme najít nejvhodnější místo k přenocování. Na samotném vrcholu Žiarské hole je dolík, kde toli nefouká, takže se usídlujeme zde. Času ještě máme habaděj. Určitě bychom stihli sejít do doliny, ale chceme ještě spát nahoře. Večeříme a užíváme si poslední podvečerní pohodu na horách. Ležíme v trávě a sledujeme jak Chopok, Ďumbier tak i Klenovský Vepor a města v údolí, např. Brezno, což je náš zítřejší cíl. Na druhé straně vidíme hřeben s vrcholy Chabenec, Ďurková. Jako málá tečka je vidět útulna pod sedlom Ďurková. Tam jsou teď asi naši známí. Z údolí sem přicházejí 4 borci. Také zde chtějí spát, ale vítr je odrazuje. Jdou o kousek dál, a snaží se rozbít tábor. Vítr jim ovšem odnáší nějaké věci a tak pokračují dál, až na Skalku a možná i dál. Před chvílí jsme se bavili pohledem na jejich létající věci, ale vzápětí nás to také čeká. Už se stmívá, takže stavíme stan. Žádná sranda to není. Vítr od odpoledne ještě zesílil a jeho intenzitu dokládá turistický ukazatel, který ještě před dvěma hodinami stál rovně a nyní se naklání pod úhlem 45 stupňů. Náš stan se také zmítá pod napory větru a stavíme ho proto co nejpevněji. Jako kolíky nám musí posloužit i lžíce nebo propiska :-) Ke zpevnění stanu použijeme i několik kamenů ze základny turistického ukazatele. Tím ho doděláváme definitivně a ukazatel jde k zemi. Stan celkem obstojně odolává poryvům. Usnout v něm ale moc nejde :-) Uklidňujeme se slovy, že je to jen termika, a až se vzduch v dolině ochladí, tak to přestane ...

... Nepřestalo :-) Vstáváme v 6:00. Celou noc silně fučelo. V druhé polovině noci už nebyla intenzita větru tak silná a tak jsme se alespoň trochu vyspali. Fučák vypli až před chvilkou. Po jídle balíme stan, který v extrémních podmínkách obstál na jedničku. Škody nejsou veliké. Propiska vydržela. Rozpadla se mi v ruce až při jejím vyndávání ze země :-) Lžíce se v průběhu noci sice ze země vytrhla, ale stan i tak vydržel. Jen nějak nemůžeme najít pytlík na kolíky ... asi ho odnesl vítr. Balíme batohy a pak stavíme padlý turistický ukazatel. Hlavně ho nepostavit obráceně :-) Snad bude stát pevněji než dřív. V 7:45 vyrážíme. Sestupujeme na Bosorky, kde vylézáme za lepším výhledem na skalisko. Nejvýraznějšími vrcholy na obzoru jsou Klenovský Vepor a Polana. Myslím, že vidíme i Vtáčnik. Scházíme níž a vstupujeme do lesa. Na louce Pálenička je sice turistický ukazatel, ale turistický chodník vedoucí do lesa není nijak výrazný. My se omylem držíme široké cesty (dle staré mapy jdeme dobře). Později si omyl uvědomujeme, ale jdeme dál. Cesta se totiž stáčí na východ a tak na značku narážíme na křižovatce cest. Později přicházíme na Strmý vršek (809,3 m). Kvůli mému bolavému koleni odtud pokračujeme po asfaltové cestě. Cesta po ní je rovinatější a časově jen o pár minut delší než kratší turistiká varianta. Už nemáme žádnou vodu, a tak když nacházíme tekoucí vodu ve svahu nad naší cestou, snažíme se doplnit zásoby. Z pramínku ovšem teče jen hnědá bahnitá voda :-( Zakrátko už ale z údolí slyšíme hukot tekoucí vody a později přicházíme k Vajskovskému potoku. Časový údaj na posledním rozcestníku na Strmém vršku asi není moc odpovídající - jdeme totiž mnohem déle. Dle mapy je asfaltka také mnohem delší, ale teď už se vracet nebudeme. Přicházíme k dřevěnicím a zde se zastavujeme u potoka. Musíme ze sebe smýt tu 5ti denní špínu :-) Koupel je to velmi osvěžující. V 11:20 přicházíme k salaši na Črmné. Stádo ovcí se pase na louce a my se moc nezdržujeme a pokračujeme k hlavní silnici, kde je autobusová zastávka. Nejbližší autobus nám jede až po 13:00 a tak stopujeme. Tentokrát jsme úspěšní. Chlapík nás veze na jih vesnice Dolná Lehota, oblast Lopej. Kupujeme si zmrzlinu a krátce zkoušíme stopovat. Za krátko nám ale jede autobus, takže čakáme na něj. Společně s námi na autobus čeká i místní chlapík, který jede do práce do vesničky Hronec. Zajímá ho, kde jsme byli a sám vypráví své zážitky z cestování. Na mobilu mi ukazuje fotky z Indie. Autobus nás veze kousek do Podbrezové, kde přestupujeme na navazující autobus do Brezna. Kruh se uzavírá a my můžeme jet domů. Stavujeme se ještě v místním Tescu, kde nakupujeme jídlo na cestu. Zrovna platím nákup, když k pokladně přibíhají 3 malá cikáňata. Mám trochu obavu a hlídám si nákup. Paní pokladní má zase strach ze mne, protože si myslí, že indiánci patří ke mě ... Asi jsem hodně opálen a taky to chce pořádnou koupel :-))) Ve 20:30 přijíždíme do Jihlavy, kde celá akce končí.