Julské Alpy 2004 - .: Artie :.

Vyjíždíme v pátek večer v 9:30 z Jihlavy. Ve Znojmě tankujeme plnou nádrž nafty a kupujeme rakouskou dálniční známku. Ve Vídni se ocitáme v téměř dvouhodinové zácpě. Dále směřujeme směr Graz, Klagenfurt a Villach. Placený tunel pod Karavankami objíždíme přes Wurzenpass. Na hraničním přechodu měníme peníze na Slovinské tolary a poté sjíždíme do Kranjske Gory. Odtud jsou již krásně vidět vrcholy hor Triglavského národního parku. Ve vesnici Dovje odbočujeme doprava a stoupáme k Aljaževu domu. Na parkovišti pak finálně balíme "baťůžky" a opouštíme našeho Cukříka.

Hned od prvních metrů stoupáme. Jdeme směrem na Strme police. Jedná se o dlouhé stoupání, baťůžky jsou hodně těžké, ale kompenzací je nám krásný pohled na Triglav, jeho severní stěnu a Begunjski vrch. Pod Dolkovou glavou zastavujeme na kratké občerstvení. Jak tak sedíme a pojídáme, ozývá se nad námi zvonění kovových zvonců. Netrvá dlouho a okolo nás prochází stádo oveček. Neprozřetelně jim házíme něco málo k jídlu a vzápětí si uvědomujeme, jakou jsme to udělali chybu. Během vteřiny jsme ovečkami obklopeni a nestačíme je odhánět, natož schovat naše zásoby. Naštěstí jsou to tvorové plaší a stačí pár rychlých výpadů a několik sprostých slov a již si zase drží odstup. Nespokojené bečení z doliny slyšíme ještě hodně dlouho. Fotím prvního kamzíka. Stoupáme po okraji nepříjemného suťoviště dále a potkáváme několik protijdoucích Slovinců. Prý je to po druhé straně snadnější a ještě skládají naší Petře kompliment. Přecházíme tedy na druhou stranu suťoviště, ale po chvíli ztrácíme turistickou značku z dohledu a trvá nám několik minut, než ji opět nacházíme. Jedná se o traverz směrem vpravo k Bivaku IV. Jedná se o plechovou, dobře vybavenou boudu. Nikdo tu není, ale podle batohů na matracích je nám jasné, že zde dnes někdo bude bivakovat. Již za sebou máme téměř 1000 m stoupání a tak se zdržujeme déle a odpočíváme. Z nedalekého vrchu Dolkova spica se ozývají hlasy lidí a po čase okolo nás prochází parta Slovinců, jenž se vrací z vrcholu. Sledují naše batohy a něco si šuškají. My ale sledujeme trojici lidí, kteří si zkrátili cestu z vrcholu přes suťoviště a teď ho za doprovodu hlasitých projevů doslova sjíždějí po zadku. Je 14:30 a je nejvyšší čas pokračovat v cestě. Stoupání pokračuje. Jdeme přes planinu, jenž je plná krasových prohlubní a zbytků sněhu. Připomíná nám to krajinu na Měsíci. Na jedno firnové pole vstupujeme, fotíme se a občas jeden po druhém hodíme nějakou tu sněhovou kouli. Stoupání pokračuje až do sedla pod Kriz. Vrchol Kriz je vzdálen nějakých deset minut chůze, ale my se již vidíme v Pogačnikově domě. Ten je ze sedla již krásně vidět v hloubce 300 m pod námi. Nad ním se tyčí štít Pihavce a na druhé straně Razor. Odtud již plně můžeme obdivovat Kriškou stěnu. Je to výzva do budoucnosti. Zároveň pěkne vidíme Kriška jezera. V Horním Kriškem jezeře dokonce plavou zbytky namodralého ledu. Scházíme do údolí a slézáme první feraty. Je zde několik krátkých kovových lan a ježků ve skále. Je to jednoduché. Potkáváme partu Slovinců. Když vidí velikost našich batohů, zjisťují informace o našich plánech. Snažíme se jim to vysvětlit, ale moc si nerozumíme. Chvilku nás považují za blázny, kteří chtějí ještě dnes vylézt Triglav a dojít na koču pri Triglavských jezerech. Prý je to impossible. No to víme taky a znovu říkáme, že na to máme několik dnů. Jsem z této komunikace lehce mrzutý, ale náladu mi spravuje další parta Slovinců, kteří povídají, jak znají Rysy a Popradské pleso v Tatrách. V 7:30 přicházíme na Pogačnikov dom. Jedná se o turistickou chatu, kterou každý vychvaluje. Voda je sem čerpána z jezera a dá se v pohodě pít. Vedle je malá chatka, jenž slouží jako strojovna pro nákladní lanovku, která sem vede a v podkroví je zřízena noclehárna. Máme zde ještě jednu povinnost. Máme doručit balíček od jednoho našeho kamaráda slečně Joži, která zde má být. Chata je plná lidí. Tak tak domlouváme ubytování. Jedno lůžko zde stojí 1700 SIT. Volné jsou již jen dvě matrace, na které se ve třech nějak vejdeme. Hned se se Sobem začínáme dohadovat, jak se na noc zařídíme, když tu se najednou začnou hejbat deky na vedlejších postelích a z pod nich se ozve: "No jo - Češi dorazili ...". Uvědomujeme si, že zde již spí trojice našich krajanů a tak se omlouváme a rychle jdeme pryč. Joži zatím nikde nevidím. Až v okamžiku kdy mi jde slečna od baru vystavovat účet na ubytování, nahlédnu do kuchyně a poznávám ji. Viděl jsem ji jen na několika fotkách, ale jsem si jist, že je to ona. To má ale ještě čas. Kupujeme Laško pivo za 580 SIT, venku nacházíme volný stůl a již za tmy vaříme večeři. Poté jdu doručit balíček. Joži má samořejmě radost a zjišťuje jaký máme plán. Popisuji jí ho a prý je to dobrý plán. Tím mě potěšila, neboť jsem ho sestavoval já :-). Je čas jít spát a tak se soukáme do spacáku, popíjíme slivovici a usínáme.

Ráno vstáváme jako poslední. Po snídani vyrážíme směr Razor. Jdeme jen s malými batohy. Na cestě je několik jednoduchých ferat. Jeden Slovinec nám povídá, že některé z nich byly poničeny při loňském zemětřesení. Je to ale v pohodě. V protisměru potkáváme skupinu Italů, kteří jdou z Prisojniku s plnou bagáží. Celou cestu je krásně vidět Triglav i celé údolí s Pogačnikovým domem. V sedle Planja si fotím Prisojnik. Očima hledám jeho skalní okna. Malé nacházím a Velké okno není vidět. Kousek za sedlem je jeskyně. Sob jde na průzkum až na její zaledněné dno. Ze stropu kape voda, což je trochu nepříjemné, ale zároveň i osvěžující. V 15:00 jsme na vrcholu Razoru (2.601 m). Uvědomuji si, že je to zatím můj výškový rekord. Zároveň ale doufám, že nevydrží dlouho a bude v následujících dnech pokořen výstupem na Triglav (2.864 m), který se zrovna zahaluje do mraků. Současně s námi zde je jeden mladý slovinký pár. Navzájem se fotíme. Vrcholové razítko si tisknu na svůj biceps. Kerka je to pěkná, jenom dlouho nevydrží :-(. Sestupujeme opět do sedla a následně vystupujeme na vrchol Planja (2.453 m). Odtud je krásně vidět Prisojnik, Razor a na druhé straně Pihavec s Triglavem. Nikam nespěcháme a užíváme si tu nádheru. Krátce zahlédneme i nějaké borce, kteří vrchol zdolávají z druhé strany, kde určitě nevede žádný schůdný chodník. Asi po třiceti minutách na vrchol přichází chlapík s malým baťůžkem a já si říkám, že to asi nebude tak hrozná cesta. Za dalších pět minut je zde i jeho partnerka, která nese horolezecké lano. Aha :-) Při sestupu se jestě zastavujeme u pěkného skalního okna. Sob ho jde prozkoumat zblízka a já ho varuji, ať raději neblbne a dává si bacha na všudypřítomné suti. Nakonec neodolávám ani já a jdu za ním. Peťa se na nás nemůže koukat a jde dál do sedla. Sestup na Pogačnikov dom je již docela rychlý a po sedmé hodině jsme zpět. Na chatě je o poznáni mnohem méně lidí (končí víkend) a po večeři se usídlujeme v hospodě. Hraje zde kytara a teče Laško pivo ( jenom z láhve :-) ). Joži nás příjemně překvapuje. Ptá se, zda nechceme palačinky. Něco málo jí zbylo a dá nám je zadarmo. Dáme si rádi, ale ne free. Chvilku se bráníme, ale je neoblomná. Za několik minut máme na stole palačinky s meruňkovým džemem. Jsou lepší jak od maminky a jen se po nich zaprášilo. Povídáme si a ani nesledujeme čas. Najednou se za námi ozve hlas Joži: "Is the time to go sleep!" Udiveně se rozhlížím - je 22:30 a jsme tu již sami. Loučíme se s děvčaty (ve Slovinsku se říká lahku noc) a já se ještě chlubím svou novou kerkou. V noclehárně jsme sami a tak se spí o poznání lépe než včera.

Ráno opět nikam nespěcháme. Kupujeme si DNEVNIK S SLOVENSKE PLANINSKE POTI. Jedná se o pas, do kterého se tisknou razítka na vrcholech a horských chatách. Dozvídáme se, že bivak pod Luknjou je bez střechy a tak narychlo měníme plán. Dnes musíme dorazit na Trzaškou koču na Doliču. Výstup na Pihavec již nestíháme. Jdeme tedy do sedla Dovška vrata. Zde potkáváme nádherného kozorožce. Je od nás vzdálen asi 10 m a vůbec mu nevadíme. Klidně se pase dál. Posilňujeme se energetickým nápojem Kamikaze a stoupáme na Bovški Gamsovec. Jedná se o krásný hřebínek s poměrně vzdušnou feratou a několika exponovanými místy. Zezačátku je podél stěny ocelové lano. Stačí se ho jen přidržovat. Poté přicházejí na řadu ježci, které by mohli být častější. Rozhodně to není nic pro lidi trpící závratí. V jednom místě se musím hodně zeširoka rozkročit a přehmátnout na tyčku trčící ze skály. Následuje oblezení skalní stěny po uzkém chodníčku. Jedná se o krátký úsek, ale pode mnou je díra jako prase. Zrovna v tomto místě mi padá na zem příruční mapa. Udělam krok dozadu, dřepnu si, ale zjišťuji, že na mapu nedosáhnu. Chce to udělat ještě jeden krok zpět. Nehodlám riskovat a tak mapu nechávám svému osudu a pokračuji dál. Otáčím se a radím Sobínovi a Petě, jak kritický úsek zdolat. Nechci, aby sbírali mapu a tak je varuji, že to nemá cenu. Zavěrečných pár metrů feraty je již v pohodě. Nahoře se mi otevírá pohled na závěrečnou část Bovškeho Gamsovce - úzký hřebínek bez jištění až na vrchol. Za chvilku je tu Sob a hlásí, že má mapu. Jeho další slova při pohledu vpřed jsou: "Dál mě nikdo nedostane". Nejprve se tomu směju a jsem přesvědčen, že si dělá srandu. Druhé vyřčení této věty mě vyvádí z omylu a uvědomuji si, že to myslí smrtelně vážně. Navrhuji mu, že mu třeba vezmu batoh. Nakonec se domlouváme, že to zkusíme. Naštěstí se ukazuje, že cesta nevede přes vrchol, ale pokračuje po levé straně hřebínku po pohodové feratě z ocelového lana. Všichni tento úsek zvládáme bez problému a potkáváme další tři kozorohy. Díky prudké skále jim vidíme jen hlavy. Sestup do sedla Luknja je docela zdlouhavý. Ve spodních partiích cesty potkáváme dalšího kozorožce a snažíme se k němu přiblížit. Moc ho nevzrušujeme, ale jistý odstup si drží. Vrchol Triglavu je skryt v mracích. Sledujeme tedy jen jeho severní stěnu a Bambergovu cestu přes hřeben Plemenice. Jedná se o nejtěžší výstupovou cestu na Triglav. Dohadujeme se kudy přesně vede. Naštěstí jsou vidět dvě malé červené tečky, které ji sestupují. Raději si ji necháme na příště :-). V sedle se příliš dlouho nezdržujeme a upalujeme do údolí. Cesta je perfektně upravená. Slunce již opět pálí a na rozcestí svlékáme přebytečné svršky. Přicházejí dvě Češky, které nás varují před Trzaškou kočou. Vadí jim vysoké ceny a malý prostor na ubytování. Doporučují nám Vodnikov dom. Ten je podle mě docela daleko, ale uvidíme. Stoupáme v serpentýnách po upravené cestě směrem k Trzašké koče. Jde se hodně rychle a překonává se zde značné převýšení. Ještě potkáváme dva Plzeňáky. Sestupují do Trenty, kde bydlí v kempu. Stoupali na Triglav a jednomu se prý z výšky udělalo špatně a musel se vrátit. V horní části se jde přes firnové pole. Na koču přicházíme asi v 8:00. Je zahalena v mraku a je zde poměrně zima. Hned se jdeme ubytovat. Ptám se u baru, zda je možné se ubytovat a odpovědí mi je kývnutí slečny. Nic se ale neděje, vyčkáváme, ale k ničemu to nevede. Sob už to nevydrží a ptá se znova. Nakonec zjišťujeme, že musíme sejít do suterénu, kde sedí její matka, která vypisuje účty. Mluvím na ni anglicky, bába na mě slovinsky. Prd ji rozumím, ale nakonec kupuji dvě lůžka celkově za 8.724 SIT. Jedná se o letiště, na které se v pohodě vejdeme. Pokojík je malý a sdílíme ho ještě se dvěma Slovinci. Tak, už víme kde budeme dnes spát a tak se přesouváme i s batohy do lokálu, kde zabíráme stůl. Všímáme si cedule s nápisem "Na koče nakadite". Není to co každého Čecha napadne, ale znamená to: Na chatě nekuřte. Sundáváme si boty a otevíráme rybičky k večeři. It is SMELL :-) Ostatní hosté se po nás s úsměvem ohlížejí. Jeden Rakušan se nás ptá na naše batohy. Zajímá ho jejich váha a co vše v nich neseme. On by to prý nezvládl ani za svých mladých let. Občas si od vedlejších stolů vyslechneme zážitky z výstupu na Triglav. Ten nás čeká zítra - hlavní vrchol naší výpravy. Večeři zapíjíme pivkem a slivovicí a jdeme spát.

Ráno si necháváme velké batohy na koče a v 9:30 pouze s trochou jídla, vody a jistícími prostředky vyrážíme vzhůru. Netrvá dlouho a ocitáme se nad hranicí mraků. Naskýtá se nám krásný pohled na okolní vrcholy. Míjíme stará kasárna a po hodině chůze jsme pod jižní stěnou Triglavu. Začíná zde ferata a já oblékám sedák, feratový set a helmu. Sob prý na to má dost času a kašle i na přilbu. Peťa je rozumnější a helmu si nasazuje. Než se stačím pořádně rozkoukat, Sob již leze po feratě. Jdeme v zástupu lidí. Občas se přidržujeme kovového lana, občas lezeme pomocí ježků. Zjišťuji, že úvazek není potřeba. Má ho zde naprosté minimum lidí a nikdo ho stejně nepoužívá. V sedle na nás Sob čeká, ale strašně ho to táhne nahoru a už je zase první a vzdaluje se nám. Stoupáme s Peťou vzhůru a najednou ze zhora slyším varovný křik. Pohlédnu vzhůru a vidím, jak na nás padá sprška kamenů. Jenom zařvu "bacha!" a snažím se jim vyhnout. Jeden plochý kamínek o velikosti menší dlaně mi prolétl asi deset čísel od nohy. Všichni jsou v pořádku a lezeme dál. Petě říkam, že když si Sob neveme přilbu, tak mu ji nasadím násilím. Často musíme čekat než nám cestu vyklidí lidi sestupující z vrcholu. Dokonce potkaváme pár lidí, kteří mají okolo pasu přivázané lano a na něm táhnou svého partnera. Nechápu to. Pokud spadne jeden, zaručeně spadne i druhý. Už jsme kousek od vrcholu, dokonce je vidět ona pověstná vrcholová "raketa" - Aljažev stolp. Jedná se o plechovou budku s panoramatickou mapou uvnitř. Ještě pár kroků a jsme tu. Navzájem si gratulujeme a všichni potichu děkujeme Triglavu, že nám dovolil vstoupit na vrchol. Současně s námi na vrchol přichází i jeden mladý pár z Olomouce. Navzájem se fotíme u Aljaževova stolpu. Ptají se nás kudy půjdeme dolů a já jim doporučuji stejnou cestu, kterou máme v plánu my. Je to zde nádhera. Krásně vidíme Triglavsky dom na Kredanici i s Triglavským ledovým polem. Vše ostatní je zahaleno v mracích, ale i tak to stojí za to. Dáváme si razítka do našich dnevníků a asi po 45 minutach na vrcholu zahajujeme sestup přes Maly Triglav. Jdeme po krásném hřebínku, kde kovové lano vytváří něco jako zábradlí. Asi na dvou místech je ferata přerušena, ale to nás nemůže rozhodit. Nepříjemný je jen prudký vítr. Občas nalezáme pomníčky lidem, kteří se z vrcholu nevrátili a byli zabiti bleskem (ognivou kačou nebo take strelou). Ve 13:20 jsme na domu Planika. Opět razítko, pivko a relaxace v trávě s krásným výhledem na jihozápad - Kanjavec a všechny tři Vogely. Chci si vyfotit ještě panorama celého masivu Triglavu, ale není mi přáno. Z velké části je již v mracích. Oblačnost pomalu přichází i k nám a tak se vydáváme na cestu na Dolič. Z mapy se to ani nezdá, není zde žádné prudké stoupání, ale je to dlouhá a úmorná cesta. Fučí nepříjemný vítr a já ke konci cesty cítím únavu a i lehké prochlazení. S úlevou přicházíme na Trzašku koču a jdu opět vyjednat ubytování. Bába tentokrát úřaduje v hospodě a já opět kupuji dvě lůžka. Dokonce od ní slyším dvě anglická slovíčka - two beds. Co to? Sob s Peťou mezitím vaří maďarský guláš a já už se ho nemůžu dočkat. Opět se usídlujeme v hospodě a já si kupuji ovocný čaj za 250 SIT. Je tak dobrý, že si ho dávám hned několik šálků. Dnes spíme s mladým českým párkem. Jdou směrem od Triglavských jezer a vypadají docela sympaticky.

Ráno balíme opět velké batohy, snídáme před kočou a sledujeme stádo ovcí, které zrovna prochází okolo. V 9:40 se loučíme s Trzaškou kočou. Nebylo to tak hrozné, jak jsme čekali. Ceny jsou zde sice vysoké, voda se musí kupovat a záchody jsou kapitola sama pro sebe. Turecká kadibudka se zamočenými stěnami. Při návštěvě si člověk musí dávat pozor, aby nevrhl. Na druhou stranu jsme se zde cítili docela dobře. Stoupáme na hřeben Hribarice. Nahoře opět nepříjemně fučí vítr a my omylem scházíme z cesty. Koho by napadlo, že se značka stáčí hned za ukazatelem směru téměř o 180 stupňů. Zjevně nejsme první koho to zmátlo, cestička do ztracena je docela prošlapaná. Následuje sestup do udolí Triglavských jezer. Opět si připadáme jak v měsíční krajině. Ještě zvažuji zastávku na Zasavské koče, ale při pohledu na ni od tohoto nápadu upouštíme. Jsou okolo hodně mraky a nic moc bychom neviděli. Jako první se nám ukazuje Zelené jezero. Zastavujeme se u něho a dáváme delší pauzu. Je hluboké asi 10 cm a je skutečně zelené. Je tu pěkně. S pobavením sledujeme jednu malou holčičku, jak se snaží dostat na kámen (ostrůvek) uprostřed jezírka. Po čase opět pokračujeme v pochodu. Potkáváme velký zástup Čechů, asi zájezd. Koukají na Kanjavec a spekulují, zda je to už Triglav. Přicházíme k Velkému jezeru Ledvica. To je opravdu nádhera. Zastavujeme se ale jen krátce. Koča pri Triglavskych jezerech je postavena na krásném místě v okolí tří jezer. Ubytování v noclehárně stojí 2250 SIT. Večer nás Peťa zve na večeři. Klobása s dušeným zelím je výborná. Točené pivo jsme již také dlouho neměli. Ještě dlouho sedíme v hospodě a spát jdeme jako poslední.

Jako poslední opět vstáváme. Dokonce nás personál jde upozornit, ze už bychom mohli vyklidit pokoj. Odcházíme směrem na planinu Ovčaria a následně na planinu Viševnik. Na ní je salaš s kravkami. Je to taková občerstvovací stanice - hospůdka. Mléko ani sýr se zde koupit nedá. Zato pivo v plechovce ano (???). Peťa dostává jako pozornost malý zákusek. Následně stoupáme na Pršivec (1761 m). Předhání nás jeden Slovinec a ptá se mě, jak mám těžký batoh. Potom se ptá, zda si to s ním užívám. Odpovídám, že ano a on jen nechápavě kroutí hlavou. Těsně pod vrcholem je jeskyně. Táhne z ní docela chlad, a asi bude docela hluboká. Nahoře jsme ve 14:15. Je odtud krásně vidět Bohinjské jezero. Jíme poslední zbytky jídla a uléháme do trávy. Asi 45 minut spíme. Čeká nás sestup o 1000 m níž a tak raději jdeme dál. Zprvu je sestup hodně skalnatý, později se jde lesem. Jdeme dost dlouho a v podvečer míjíme Kosijev dom. Závistivě sledujeme několik lidi, jak si venku pochutnávají na večeři. Je čas najít nějaké místo na přespání. Hledáme nějakou pěknou loučku. Těch je tu hned několik. Jsou ale plné závrtů a těžko hledáme nějaké rovné místo. Chvilku se zdržujeme na startovací ploše pro paraglajdy. Je odtud perfektní výhled na Bohinjské jezero a také zde je památník padlým železničářům ve druhé světové válce. Se setměním přicházíme k asfaltové cestě. Jen několik desítek metrů nad ní nacházíme pěkné místo k přespání. Jsme v dolíku a není nás ze silnice vidět. Snad nás tu nikdo nenačape. Jsme na hranici národního parku a připadná pokuta by nebyla malá.

Ráno scházíme do vesnice Stara Fužina. Vyhazujeme naše odpadky do prvního koše a nejkratší cestou míříme k jezeru. Je krásně čisté a plné ryb. Teplota je taky dobrá a koupání výborné. Krátce prší a my jdeme do centra. Kupujeme si pár pohledů a usedáme na zahrádce v jedné hospůdce. Objednáváme točené pivo Union a vyndáváme poslední zbytky jídla. Salám, párky v konzervě a poslední zbytek chleba. Jdeme stopovat. Potřebujeme se dostat k Aljaževu domu k autu. Několik minut stopujeme ve třech, ale je mi jasné, že to nemá cenu. Rozdělujeme se tedy a po chvilce skutečně Sob s Peťou zastavují auto. Mě to také netrvá dlouho a jedu až za Bled, na křižovatku před Jesenici. Tam je to ale na dlouho. Nakonec mě bere jeden kluk k Žirovnici, kde to prý budu mít lepší. No nevím - stojím tu již asi hodinu a nic. Nakonec měním strategii a stojím přímo u nájezdu vedle značky zákaz chodců. 5 minut a jedu do Jesenice. Človíček mě vysazuje u vlakového nádraží a já zjišťuji, že mi za několik minut jede autobus do Dovje. Pak mě čeká ještě 10 km chůze do kopce k Aljaževu domu. Snažím se stopovat občas projíždějíci auta a po několika kilometrech jsem úspěšný. Jedu asi 3 km na Koču pri Peričniku. Vypadá to, že vodopad Peričnik je nedaleko a tak neváhám a jdu k němu. Kousek se ukazuje jako větší kousek, ale čas mám. Pod spodním slapem si nechávám batoh a běžím k hornímu vodopádu. Ten se dá krásně podejít. Jsem úplně mokrý od všude kapající vody. Stojí to ale za to. Zespodu slyším nějaké hlasy a tak se rychle vracím k batohu. Je tu skupina lidí, ale batoh je nedotčen. Vracím se tedy na silnici. Po několika stech metrech potkávám ... ano je to ona - pěkná lištička, kterou znám z Domu pri Triglavskych jezerech. Moc dobře se na sebe pamatujem :-) Přešla park od jihu přes Hribarici, Luknju a teď je tu. K Aljaževu domu mi to trvá ještě asi hodinu. Cukřík je na svém místě a já ještě rychle běžím do chaty pro razítka do dnevníku. Pomocí sms komunikuji se Sobínem a Peťou a jedu pro ně do Jesenice. Zdrželi se v Bledu, kde si udělali pěkné odpoledne. Já jsem zase viděl slap Peričnik. Nocujeme v Dovje, kousek za vesnicí. Bohužel prší a tak uleháme pod střechu určenou pro kontejnery. Na první pohled to vypadá pěkně. Hodně místa, rovný betonový plácek ... . Nedaleko je hřbitůvek s kostelíkem, jehož zvony nám pravidelně oznamují kolik je hodin. Déšť postupně zesiluje a v průběhu noci zjišťujeme, že ležíme v malém jezeře. Z louky nad námi se k nám navíc naplavuje jemné bahno a tak je to spíše rybník. Všechno máme mokré a špinavé od bláta. Důležité je příliš se nehýbat a nedělat tak vlny. Nad ránem ještě začíná nepříjemně foukat a já zjišťuji, že vlhké duté vlákno možná hřeje, ale mokré rozhodně ne. Balím si tedy svých pár švestek a jdu se dospat do auta. Po osmé hodině přichází i Sob s Peťou a vzhledem k tomu, že se počasí příliš nelepší, se rozhodujeme k návratu do Čech. V Kranjske Gore bereme za poslední tolary 2 litry nafty :-) a jedeme opět na Wurzenpass. Cesta pak ubíhá rychle a asi v 17:00 jsme zpět v Jihlavě, kde výpravu ukončujeme.

Všichni jsme s expedicí spokojeni. Feratové sety jsme sice brali zbytečně, ale to vůbec nevadí. Podařilo se nám vše, co jsme měli v plánu, z Peťi se stala zkušená horolezkyně a určitě se do Julek chceme v budoucnosti opět vrátit. Možná na Prisojnik, Škrlaticu nebo Kriškou stěnu. Půjdete do toho s námi?