Transilvánie 2002 - .: Artie :.

Vyrážíme v neděli 20.10.2002 ve 13:00 z Pardubic. Cílem naší cesty je Rumunsko, kam vyrážíme po stopách Vlada Tepese - Draculy.

Cesta nezačíná nejšťastněji. Jsem lehce nemocnej a v Jihlavě jsem si navíc zapoměl boty. Tak se snažím ukecat kluky na menší zajížďku. Přiliš se jim to nelíbí, ale nakonec povolují. Jede se teda přes Jihlavu. Ve Ždírci nás zastavujou policajti a hned platime první pokutičku. Bereme to s humorem. Cesta ubíhá a Pavouka napadá, že vlastně ani nemáme cestovní pojištění. No má pravdu, v tom frmolu před jsme na to uplně zapoměli. Budeme si tedy muset dávat pozor. V Jihlavě se dlouho nezdržujeme a hned vyrážíme směr Slovensko. B.J. má sice na autě kupu dálničních známek, ale žádná není platná. Po krátké diskusi se rozhodujeme, že to riskneme a už si to valíme směr Brno. Málem se nám to ovšem nevyplatilo. Kousek před Olomoucí už z dálky vidíme policii, jak za jednou benzinkou kontrolujou známky. Na poslední chvíli jsme to strhli směr benzinka. Po další diskuzi a načepování paliva se rozhodujeme o risk a zkoušíme to projet. Ona ani jiná možnost neexistuje. Nakonec k našemu štěstí vše probíhá hladce a policie nás nezastavuje. Uf, mohla být další pokutička a to pěkně mastná. Ještě že dálnice za chvíli končí. Pokračujeme směr hraniční přechod Makov, kam přijiždíme už za tmy. Na poslední chvíli si měníme peníze a už jsme na Slovensku. V Žilině si prohlížíme centrum města a jedeme směr Košice. Do Košic přijíždíme okolo půlnoci, zastavujeme v centru a vyrážíme na noční prohlídku města. Je neuvěřitelná zima, určitě něco pod nulou, což je velice nepříjemné. Náměstí se svou dominantou - Velkým Dómem je velmi pěkné. Fotíme a pomalu pošilháváme po nějaké hospůdce. V tuto pozdní hodinu ale už funguje jen místní dýdžina. Nevadí, hlavně že se můžeme konečně ohřát. Objednáváme čtyři čaje a jednu třetinku Plzně, o kterou se spravedlivě dělíme. Platíme Českými korunami v poměru 1:1. Jsme vyhládlí a máme chuť si sem přinést z auta naše řízky, ale takoví drsňáci nejsme. Asi po hodině podnik opouštíme a pořádáme noční piknik na parkovišti. Slovensko - Maďarskou hranici přejíždíme na přechodu Tornyosnémeti bez problemů. Před nami je relativně krátká část Maďarska. Problémy mi dělá navigace. Názvy maďarských měst jsou nejen nevyslovitelné a i nezapamatovatelné. Prostě neftudum. Naštěstí hraniční přechod Artánd-Bors se rychle blíží. Při celní kontrole na Rumunské straně se modlíme, aby vše proběhlo OK. Tentokrát totiž nevezeme žádný úplatky. Nakonec jen musíme čekat asi 20 minut na místního celnika, než nám dá do pasu patřičná razítka. Možná nás nechával trochu vycukat, ale když viděl že z nás nic nakápne, tak nás pustil. Huráááá Rumunsko.

Je něco kolem 6:00, už se pomalu rozednívá a my vjíždíme do prvního většího města Oradea. Chceme natankovat benzín, ale na místních pumpách nikdo anglicky nemluví a veškeré nápisy jsou v Rumunštině. Tak jedeme dál, snad se to časem změní. Navíc nás zklamala cena benzínu. Je sice levnější než v Čechách, ale před dvěma lety byl mnohem levnější. Cestou projiždíme rumunským venkovem s typickou architekturou, pobíhajícími psy, koňmi taženými povozy a velkým množstvím stopařů stojících podél silnice. V Rumunsku stopují lidé všech věkových kategorií, od dětí až po staré babičky a dědečky. Stopuje se tak, že se prostě stojí podél silnice, nejlépe na konci vesnice. Žádné mávání jako u nás, vyjimečně vidíme v rukách stopařů i ceduli. Kvalita silnic je v Rumunsku poměrně dobrá o čemž jsme se přesvědšili již před dvěma lety. Ovšem z omylu nás vyvádí několikakilometrový úsek, kdy úplně chybý asfalt a cesta se i těžko dá přirovnat k naší polňačce. Krajina je ale nádherná. Míjíme severní část pohoří Apuseni, kam se v budoucnu také chystáme. Ve městě Cluj-Napoca mě překvapuje pohled na kopec, jehož svah tvoří obrovský hřbitov a na vrcholu se tyčí paneláky. Opravdu nezvyklý pohled. Koukat na tuhle scenérii každý den bych nemusel. Další větší město Targu Mures má docela pěkné centrum, několikrát ho objiždíme a pouštíme místním občanům hitovky z našeho CD přehrávače pomocí PA výstupu, čímž vzbuzujeme velkou pozornost. V této naší zálibě ostatně pokračujeme celou naší cestu. Je okolo poledne a konečně vjíždíme do města Sighisoara, rodiště Vlada Tepese.

Sighisoara je historické město kde se roku 1430 narodil Vlad III. - Tepes. Tepes = Narážeč, podle své úchylné záliby v popravách narážením na záměrně ztupělý kůl. Jeho nelichotivá přezdívka Dracula vznikla původně lidovým zkomolením titulu "dracon", nosič korouhve s drakem, což byla pocta udělená podle starobylého zvyku císařem Zikmundem Draculovu otci za statečnost v boji. Postupem času si Valaši slovo "dracon" zaměnili na "dracul", což v rumunštině znamená ďábel a lépe odpovídá charakteru svého nositele. Koncovka "a" vyjadřovala ve středověkém Valašsku šlechtické postavení asi jako francouzské "de" nebo německé "von".

Poměrně rychle nacházíme levný hotel - dvoulůžkový pokoj, společná koupelna a toaleta. Docela čistý, v přepočtu za 380 Kč. Rychlá sprcha, svačina a už míříme do historického centra města. Nejdříve se ovšem zastavujeme na vlakovém nádraží. To si B.J. prostě nesmí nechat ujít :)). Chvilku se snažíme orientovat v jizdním řádu, ale nakonec to vzdáváme. Před nádražní budovou je vystavena malá historická lokomotiva. Nezbytné foto a za pět minut jsme v cetru. Chvilku se rozkoukáváme, poté měníme peníze za Lei a nejednou jsou z nás milionáři. Kurs je zhruba 1:1000. Netrvá dlouho a už upíjíme pivko v restauraci uprostřed naměstí. Je nádherné slunečné počasí a 2 Bergensbiery nas uvedli do pohodové nálady. Procházíme množství úzkých uliček s historickými stavbami a za chvilku jsme u rodného domu Vlada Tepese. V jeho druhém patře je restaurace, chci se tam jít podívat, ale kluci spěchají. Mají pravdu, čas ubíhá rychle. Pokračujeme v prohlídce a je opravdu na co koukat. Množství hradeb a věží. Na samotném vrholu kopce se tyčí kostel s budovou, ve které se kdysi vyučovalo náboženství. K výstupu na kopec slouží dlouhé dřevěné schodiště. V pozdních odpoledních hodinách se vracíme do naší hospůdky na náměstí a dáváme si dalšího Bergenbiera. Se setměním se vracíme do našeho hotelu na večeři. V jídelním lístku nás zaujala strana s titulem "tradiční transilvánská jídla". Chceme si něco tradičního objednat, ale čísník nám tvrdí, že námi požadované jídlo zrovna není. No nevadí, dáváme klasiku - kuřecí plátky s bramborem. To vše zapíjíme rumunským pivem - Ciuc. Pavouk s B.J. chtějí jít na noční prohlídku města. Já se na to moc necítím, přeci jenom mi ještě není nejlíp a navíc jsem toho dosud moc nenaspal a tak zůstávám s Lukášem na hotelu. Ještě vyhlašuji budíček na 7:00 a kluci odcházejí. Jestě chvilku kecáme s Lukášem, probíráme plán cesty a jdeme spát. Čekám na Drákulu, ale jediný kdo přichází je B.J., který se asi po hodině vrací z noční prohlídky Sighisoary.

Vstáváme v 9:00 a vůbec se nám nechce. S radostí zjišťuji, že se můj zdravotní stav podstatně zlepšil. V 10:00 opouštíme hotel. Jestě jednou projíždíme městem a zastavujeme na benzince. Bereme benzín a jako bonus dáváme pumpařovi erotický časopis, co si B.J. dovezl z Las Vegas. Při výjezdu z benzinky na hlavní silnici se ovšem za námi uzvala rána. Upadnul nám vejfuk. Chvilku jedeme dál, táhneme ho za sebou a na nejbližším možném místě zastavujeme. Provizorně ho nasazujeme, ale je nám jasný, že to bude chtít servis. Snažíme se ne něj doptat, ale zrovna na potvoru nikdo neumí anglicky. Jedna žena asi pochopila, že chceme eskortservis a už chtěla volat kamarádce :)). Raději se ptáme jinde. Všichni nás posílají k Šáňovi. Ale kde to je? Nakonec jsme se doptali, ale dalo to práci. Zastavujeme na kraji města u železničního náspu. Určitě je to tady, několik polorozpadlých karosérií Dacie a z jedné z nich se umouněný děda s umouněnou ženou snaží za pomoci svářečky opět udělat auto. Ukazujeme mu náš problém, Šáňa pokyvuje hlavou, bije se do prsou a říká "Šáňa - machr". Po chvilce se již dorozumíváme Rusky. B.J. couvá do garáže - hliněná podlaha s dírou v zemi, konstrukce - asi to bude plech... . Šáňa s kolegyní lezou pod auto a sundávají výfuk. My ostošest fotíme a smějeme se. To jsme nečekali. Asi po hodině oprav střídá ženu - mechaničku její manžel. Sváří se ostošest. My si zatím krátíme dlouhou chvíli rozhovorem s jedním ze sousedů - jeho manželka pochází z Bratislavy. Ptáme se ho, kde je Snagov. Ten jsme totiž na mapě nanašli a rádi bychom se tam podívali. Tvrdí, že leží poblíž dálnice u Bukurešti a ukazuje polohu na mapě. No věříme mu, ale to se nám ovšem za pár dnů nevyplatilo. Po nějakém čase, kdy už výfuk vypadá jako výfuk, do něj Šáňa začíná mlátit kladivem a hledá skryté závady. Nojo a už nás volá, ať se jdeme podívat. Další dirka a tady další. Tak se to zavaří. Po třech hodinách oprav je vše spraveno. A přichází chvíle placení. Udělali jsme chybu, že jsme si cenu nedomluvili předem. Šáňa chce 50 Euro. A tak to ne - smějeme se a kroutíme hlavou. "You are crazy". Smlouváme co to jde. Nabízíme 20 Euro. Šáňa se směje, kroutí hlavou. Přidáváme eroticky časopis. Šáňa nechce. Ale nakonec je rád i za těch našich 20 Euro.

Tak a můžeme vyrazit směr Sibju. Cestou míjíme nám neznámý hrad. Nemáme ovšem čas, jedeme dál. V Sibju čas také nemáme, trochu projiždíme centrum, ale musíme jet dál, což těžce nesl B.J. Ujišťuju ho, že jedeme za lepším. Před námi se již ostře rýsují Karpaty. Ty musíme překonat, abychom se dostali k přehradě Vidra a hradu Poienary. Za chvilku již stoupáme v nekonečných serpentýnách směr vzhůru. Příroda je tady opravdu nádherná. Každou chvilku zastavujem, kocháme se výhledem a fotíme. Jó podzim je prostě malíř. Cesta již ale ubíhá velmi pomalu a je nám jasné, že hrad Poienary za světla už neuvidíme. Na samotném vrcholu stoupání vjíždíme do tmavého tunelu, pouštíme dálková světla do nekonečné tmy a občas sledujeme vzdalující se světlou tečku vjezdu za námi. Prostě Road to Hell. Po několika kilometrech tunel končí. No a to co jsme před chvilkou vyjížděli, tak to samé zase sjíždíme - serpentýny a serpentýny. Už se začínajícím soumrakem příjíždíme k přehradě Vidra. Silnice kolem něj vede přes velkolepou - 165 metrů vysokou přehradní hráz. Zastavujeme a hned běžíme fotit - každý lux světla se bude hodit. Hráz střeží dva vojáci. Jeden z nich ke mě přichází a klepe na rameno. Rumunsky sice neumím ani zbla, ale rozumím mu. Fotit hráz nemůžeme, jenom jezero. Proti samopalu nic nezmůžeme, tak nařízení respektujeme. Už za tmy jezero opouštíme a měníme dnešní plán. Pokud chceme vidět hrad Poienary, musíme tady někde přenocovat. V nejbližší vesnici nacházíme pension, ale zkusíme najít ještě něco lepšího. Hledáme vesnici Arefu, nad kterou má být hrad, míjíme ukazatel na "Aref 3 km". To asi bude ono. Z hlavní silnice sjíždíme na vedlejší a začíná utrpení. Cesta je samá díra a šutr. Domorodců se ptáme na pension a prý by měl být někde na kopci spolu s hradem. Tak jedem. Cesta je ještě horší. Je to prostě masakr. Všude tma, nikdo nikde. Na kopečku je pár baráčků. Situace vypadá beznaďejně a Lukáš s Pavoukem se jdou zeptat do jedné chaloupky v které je trochu světla. Vracejí se s tím, že pension existuje, ale chlápek si nechtěl brát na noc 4 lidi. 2 lidi by prej vzal, ale 4 ne. Tak se vracíme zpět do prvního pensionu. Domlouváme příjemnou cenu a zjišťujeme, že ubytování je super. Jsme tu jediní hosté. Dokonce kvůli nám otevřeli salónek a když viděli, že si vaříme večeři v ešusu, přinesli nám i talíře a příbory. Pro pivko si chodíme do hospody, která sousedí se salónkem. Kecáme až do půlnoci a pak to balíme. Ještě si dáme sprchu a půjdeme spát. Jenže sprcha se trochu zvrhla - blbli jsme tam tak, jak jen čtyři magoři můžou blbnout ve srpše. Dál to raději nebudu komentovat, jen lituju majitele - asi se moc nevyspali. Spát jdeme asi v 1:30. S B.J. zjišťuji, že jsme to moc nevychytali - na pokoji máme pěknou kosu. Lukáš s Pavoukem jsou v pohodě - mají na pokoji přímotop. My se musíme pořádně zachumlat a dobrou.

Vstáváme v 7:00. Dnes se nám to povedlo. Není problém - kosa jako svině. Lukáš s Pavoukem celou noc spali s otevřeným oknem a měli teploučko - přímotop jel naplno. Následuje lehká snídaně a hurá na hrad. Jedeme stejnou cestou jako včera. Opět masakr. Snad zase nebudeme muset spravovat vejfuk. Ptáme se kolemjdoucích lidí, kde je hrad Poienary. Nikdo nerozumí. Opakujeme "Poienary". Přitom kroutíme pusou na všechny způsoby a na několikátý pokus jsme úspěšní. Á Poienary a ukazují, že někde tímto směrem. Jenže každý ukazuje jinam. Tak jsme z toho zmatení, popojíždíme sem a tam a pak konečně narážíme na rozumnou paní. Z její gestikulace zjišťujeme, že se musíme vrátit cestou, kterou jsme včera přijeli, směrem k přehradě. No dobrá, moc jí nevěříme, ale jedeme. Asi 4 km od našeho pensionu ho najednou vidíme na skále nad silnicí.

Hrad Poienary byl vystavěn na skalním útesu a jedinou přístupovou cestou je 1400 schodů, vedoucích k hradu od poienarské vodní elektrárny. Poienary je pravý "Drakulův hrad", který si nechal Vlad Tepes roku 1457 postavit od zajatců, kteří byli zajati v bitvě u Tirgoviště. Dle pověsti se z jeho hranolovité věže vrhla Vladova manželka poté, co údajně prohlásila, že raději nechá své tělo shnít a pozřít rybami v Arges, než aby upadla do zajetí Turků, kteří hrad obléhali. Legenda dále praví, že Vladovi se podařilo uprchnout na koni. kterému lstivě obrátil podkovy, aby Turky zmátl.

Byla to fuška, ale za nedlouhou chvilku jsme nahoře. Roku 1888 se téměř třetina hradu zřítila do údolí, takže z něj moc nezbylo. A zbytek se snažil někdo vylepšit pravým drákulovým betonem a pravou drákulovou pálenou cihlou. Ale na druhou stranu umístění hradu v podhůří fagararaských hor je velice působivé. Lezeme po hradbách a fotíme a fotíme. Ale musíme dál, dnes toho máme ještě hodně před sebou. Krátce se zastavujeme ve městě Curtea de Arges a pak už míříme na sever směrem na Brasov. Udělalo se nádherné počasí, okolo poledne zastavujeme a běžíme na blízký kopec, kde se řádně vyblbneme. Za chvíli pokračujeme dál, zase stoupáme do Karpat a pomalu se začíná kazit počasí. Kupujeme si místní domácí uzený sýr. Prodavač nám nabízí "asta bééééa" a "asta můůůůů" není problém pochopit oč se jedná. Cena je pohodová -100.000 Lei za bochník. Sýr je opravdu výborný. Bohužel začíná pršet, což nás opravdu mrzí protože hrad Bran by už měl být nablízku. Á už vidíme ceduli s nápisem Bran a koukáme kde je hrad. Projíždíme zatáčkou a už ho vidíme. Je to krasavec. Vybíhám z auta a už fotím. Navíc zjišťuji příjemnou skutečnost - přestalo pršet. Parkujeme auto a jdeme si koupit vstupenky. 4x studentskou slevu po 20.000 Lei. Paráda - nikdo nechtěl vidět žádný průkaz.

Hrad byl vystavěn v létech 1377-82. Leží pod vápencovými srázy Piatra Crailui (Králův kámen). Přestože je dnes ve všech turistických průvodcích označován jako "Drákulův hrad", s Vladem Tepesem ho váže jediná spojitost - je možné, že na něj při jednom ze svých výbojů zaútočil.

Pod hradem se nachází skanzen. Ten míjíme a hurá na hrad. Nekoupili jsme si lístky na focení, proto se všemožně snažíme své fotoaparáty skrýt. Nebylo však příliš třeba. Průvodkyně nám pouze zkontrolovala lístky a pak řekla, že pohyb po hradě je volný. Výborně, procházíme jednotlivé místnosti a není problém posadit se to křesla, či si lehnou na stůl apod. Velmi zajímavá je tajná chodba. Po návštěvě hradu ještě procházíme skanzen a znovu sedáme do auta a míříme k hradu Rišnov. Ten se nachází pouze několik kilometrů od Branu a autem se dá dojet až k jeho hradbám. O jeho histori toho příliš nevím, sned jen to, že byl postaven ve 13. století. Vstupné opět platíme studentské - 20.000 Lei. Jsme tu jediní turisté, takže prostoru pro focení je mnoho. Vidíme několik dělníkú, jak se snaží zříceninu zrekonstruovat pomocí malty a cihel. Je tady přímo i hospůdka. Ale raději si pivko dáme až v Brasově. Do Brasova přijíždíme už se setměním. Parkujeme v centru a jdeme hledat ubytování. Nejdříve se nás snaží jedna žena ubytovat u nějaké své známé stařenky. Stařenka ale nechce, no a my taky ne. Tohle jsme opravdu nechtěli. Ptáme se prostě na ulici. No a tak se stalo, že jsme se zakecali s místními studentkami vysoké školy. Doporučili nám docela rozumnou ubytovnu, zavedly nás k ní, no a nakonec s námi skončily v hospodě. Dali jsme si tradiční rumunské jídlo - Tochitura - můžu doporučit, bylo opravdu výborné. Holky uměly skvěle anglicky, během večera jsme si vytvořili docela slušný česko-rumunský slovníček a navzájem jsme se učili jednotlivé výrazy vyslovovat. No byla to sranda. Následující den vyrážíme směr Bukurešť. Vzhledem k nedostatku času se již nepodíváme do Tirgoviště. Míjíme pohoří Bucegi se zjevně rozvinutým turistickým průmyslem - velké množství hotelů. Zastavujeme kvůli focení. Žádám B.J., aby mi vyfotil jednu slečnu stojící na autobusové zastávce. Jenže než si vyfotil hory, tak přijel autobus a slečna odjela. Škoda, asi to byla nejhezčí lištička, jakou jsem v Rumunsku viděl. Míjíme město Ploiesti a odbočujeme směr Bukurešť. Ale ouha, asi jedeme po cestě pro náklaďáky. Silnice je opět samá díra, nerovnost a nedá se jet více než 50 km/h. Prostě masakr.

Něco kolem 13:00 jsme v Bukurešti. Parkujeme poblíž první zastávky metra na hlídaném parkovišti nějaké firmy. Hlídač nás tam pouští bez placení. Peníze chtěl, až když jsme se pro auto vrátili, ale B.J. se mu vysmál. Kupujeme lístky do metra a ptáme se na centrum. Prý to jsou tři zastávky. Dobrá, chvilku nám trvá, než se v metru orientujeme a na třetí zastávce vystupujeme. Při výstupu z metra slyšíme silný pískot - co se to děje? Á na ulici je velká demonstrace. To jsme ještě nikdy nezkusili, navíc nás strhnul dav lidí a tak jsme se k ní připojili. Je to docela prdel - půjčujeme si transparenty, vlaječky a navzájem se fotíme. Asi po 200 metrech se demonstrace zastavuje před sídlem vlády, ministerstvem nebo něčím takovým. Stojíme hned v první řadě a doufáme, že se demonstrace nebude rozhánět střelbou. Najednou pískot ustávává a dopředu se prodírá nějaký človíček s hlásnou troubou. Zařve pár vět a odpovědí mu je potlesk a opět pískot. Jeden z demonstrujících mi klepe na rameno povídá "to je náš president". Asi president toho hnutí nebo čeho vlastně. No to by stačilo, demonstrace se pomalu rozchází a my jsme se nějak přichomejtli k tomu presidentovi, zrovna když ho filmovala místní televize. Navzájem se opět fotíme a stojíme tak aby, nás zabírala kamera. No to by už taky stačilo. Ptáme se kolemjdoucích na "Hause of People", bývalé Ceausescovo sídlo. Je to opět několik zastávek metrem. Druhá nejrozlehlejší budova na světě, hned po americkém Pentagonu, je vidět již z dálky. Je tak velká, že sami Rumuni nevědí co s ní. Je velká i pro vládu. Při pohledu na okolní paláce chápeme, proč se Bukurešti říká "Paříž východu". Pár nezbytných fotek a už zjišťujeme, jak se dostat k Vítěznému oblouku. Je to opět jen pár zastávek metrem a poté asi pět minut chůze. No a jsme u něj. Vypadá hodně podobně tomu pařížskému, s tím rozdílem, že na jeho vcholu vlaje Rumunská vlajka a pod ním jezdí Dacie. Tímto návštěvu hlavního města končíme.

Chceme ještě vidět Snagov. Vesnici s jezerem, kde uprostřed jezera je ostrov s monastýrem a hrobkou Vlada Tepese. Najíždíme proto na dálnici směr Pitesti a hledáme nějaký exit. Jenže ten nepříchází. V dálce vidíme nějaké osoby a zastavujeme. Nojo - tři místní šlapky. Jdeme k nim, oni k nám. Po pozdravu Hello - Salut jim začnu před očima mávat papírem s obrázkem Snagova a slovy "Where is Snagov?". Chápou že z kšeftu nic nebude, ale ochotně se snaží pomoci. Jenže jim toho moc nerozumíme. Najednou přijíždí cizí auto a z něj vyskakujou dva ostří hoši - pastevci. Holky je hned ujišťujou, že je vše v pohodě a jeden z nich ochotně a anglicky vysvětluje, že jsme úplně jinde. Kolem Snagova jsme totiž jeli na naší cestě z Brasova do Bukureště. B.J. se ještě ptá holek na cenu. Jedna z nich vyndává bankovky v hodnotě 200.000 lei. Týbrďo dvě stovky. Tak to se u nás nevidí. B.J. ještě chvilku přemejšlí, ale pak dostává rozum a sedá do auta. Mezi námi - holky zrovna krásou neoplývaly a nemoci jim koukaly z očí. Trochu nás mrzí, že jsme neviděli Snagov, ale už musíme jet směr domov. Zítra večer musíme být doma. Cesta zpět už byla rychlá. Kluci se navzájem střídají v řízení a já se snažím navigovat. Projíždíme města Pitesti, Sibiu a Arad. Na hranici si musíme vystát menší frontu, ale jinak bez problémů. Snad jen jeden vekslák se s námi snaží vyměnit nějaký peníze, ale s tím máme špatný zkušenosti a odmítáme. Celé Maďarsko spím s vyjímkou zastávky v Budapešti. Zrovna svítá a panoráma města je velmi pěkné. Na Maďarsko - Slovenském přechodu nás Maďaři pouštějí bez problémů, což nás trochu překvapilo. Posledně nás dost prošacovali. Jenže nám to zace vynahradili na slovenský straně. Vzali nás do nějaké postranní garáže a prohledali nám kompletně všechno. Lukáš s Pavoukem se je snaží při výkonu činnosti vyfotit, ale celníci se dost ostře brání. Vyfotit si to můžeme, ale bez nich. Jinak jsou v pohodě. Nakonec nás sami fotí a přejou nám šťastnou cestu. Na Slovensku se snažíme vyhnout dálnicím, což se nám daří, ale stejně nás staví policie, že jsme překročili rychlost. Tak to máme další pokutičku, tentokrát za 1000 Sk. Projíždíme Bratislavou, fotíme hrad a Dunaj a pokračujeme opět po dálnici. Pak už je to rychlý a v 17:00 jsme v Pardubicích. Loučíme se a navzájem se ujišťujeme, že následující rok do Rumunska zase vyrazíme.